Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-1.kapitola

22. července 2009 v 11:13 | Ell:) |  Tajemství nebe
Tady je první kapitola mojí první povídky TAJEMSTVÍ NEBE.

Tak trochu mě k takovémutu začátku instirovala písnička od Jayk3M. Není to ten samý příběh, ale něco mají společného. Dávám odkaz.
http://www.youtube.com/watch?v=I9ZNrudxupI

Chtěla bych všechny, kdo budou tuto kapitolu, nebo povídku číst, aby mi tu napsali komentáře. Budu vděčná za kritiku i za pochvalu. Taky jestli má cenu tuhle povídku psát, nebo lépe řečeno ji sem vkládat. Mě to totiž baví a i kdybyste mi řekli, že je to blbost, já asi stejně budu pokračoavt. Děkuju.
Příjemné počteníčko. Vaše Ell :)

1.kapitola - Vzpomínky



Ležela jsem v rozervaných šatech na ulici. Slyšela jsem, jak věz z nedalekého náměstí odbíjí 6. hodinu večerní. Kolem mě procházeli lidé a vesele se bavili mezi sebou. Tito šťastní lidé si vůbec nevšimli mě, nebohé žebračky, která nemá vůbec nic.


Má matka zemřela hned po porodu. A můj otec? Ten o mě pravděpodobně ani neví a já o něm také ne. Ujala se mě stará porodní bába, která mi pomáhala na svět. Byla chudá, ale měla dobré srdce. Dlouhých 13 let mi nahrazovala mou rodinu. Díky ní jsem získala jediného a taky nejlepšího přítele Emmetta, s kterým jsem po 12 let byla jako siamská dvojčata. Emm (jak sem mu s oblibou říkala) byl ten nejsilnější a nejzábavnější člověk na světě. On jediný mě dokázal rozesmát v každé situaci. Jeho humor sice občas pokulhával za jeho věkem, ale vzhledem k tomu, že jsem byla o 3 roky mladší než on, tak mi to nevadilo. Byl to ten nejúžasnější člověk, jakého jsem znala. Prostě můj velký bráška.


Toho dne, kdy zmizel, se mi začal svět hroutit od základů. Přesně si pamatuju ten den. Bylo 6. srpna 1830. Ráno vypadalo jako každé jiné a my s Emmettem jsem se vydali na nedalekou tržnici podívat se do města na tu slávu. Zrovna ten den naším městečkem projížděl kočár krále a královny a jejich 14-ti letého a 13-ti letého synů. Lidé se sjeli z okolních vesnic, aby mohli být při tom, když se naši panovníci budou usmívat a mávat nám, chudým lidem. Někteří spoléhali na to, že se jim z královského kočáru přikutálí i nějaké zlato.
Všude bylo plno lidí, tlačili se a žduchali. Já jsem byla drobná, měla jsem tehdy 12 let, takže mi nedělalo problém prodrat se i tou nejmenší skulinkou. Za ruku jsem táhla Emma, který byl mnohem větší než já, takže i pomalejší. V dálce už sem slyšela kopyta koní. To znamenalo, že už nám zbývá pouze pár minut a královský pár bude tu. Už jsem se nemohla dočkat, až spatřím ten honosný, krásně ozdobený kočár, který sem si tak často představovala. Prodírala jsem se mezi lidmi čím dál rychleji a na chvilku pustila Emmettovu ruku, abych se dostala mezi první řadu lidí.
A pak jsem uviděla 2 páry sněhobílých koní, kteří za sebou táhli kočár.
Ten kočár nebyl jako ten, v mých představách, byl mnohem, mnohem krásnější a luxusnější. Byl z tmavého dřeva, na kterém bylo vyryto tolik malinkých růžiček, že bychom je nespočítali ani za 10 let. V otevřených oknech vlály sněhobílé závěsy a za nimi...
Zpoza nich vykoukla krásná ženská tvář. Bylá tak nádherná, že to všem přítomným vyrazilo dech. Měla ostře řezané rysy, smaragdové zelené oči s milým pohledem, rovný malinký nos a plné červené rty, které když se usmály, vykoukly zpoza nich bělostné zuby. Tuto úžasnou tvář rámovaly měděné dlouhé vlasy, které se kroutily do malinkých prstýnků.
Další tvář byla mužská. Měl tmavě hnědé rovné vlasy i oči a tvář porostenou vousy. Vedle něj ta krásná žena nevypadala jako královna, ale jako nejvyšší bohyně. Prince nikde vidět nebylo, asi poslušně seděli na sedačce za závěsy naproti rodičů.

Byla jsem zcela ohromená. Ostatních dvou kočáru jedoucích za tím prvním jsem si nevšímala a otočila jsem se s rozzářenou tváří na Emma, který jak sem si myslela, stál za mnou. Ale to jsem se šeredně pletla. Rozhlížela jsem se na všechny strany, ale moc mi to nepomohlo, protože všude bylo plno lidí. Prodírala jsem se všemi směry od toho místa, kde jsem se dívala na kočár, ale nikde Emmetta nenašla. Nakonec jsem došla až tam, kde už nebylo tolik lidí a začala nahlas křičet jeho jméno. Nikdo se ale neozval, jen se na mě všichni nechápavě otáčeli. Rychle jsem běžela domů. Po cestě jsem vrazila do pár chodců. Když jsem tam konečně doběhla celá udýchaná jsem mé "mámě" Renné vysvětlila, co se stalo. Ona se jen chápavě usmála a řekla mi, ať se nebojím, že to je určitě další z Emmettových vtípků. Já ji uvěřila a šla jsem na Emma čekat před dům. Čekala jsem hodinu, dvě, tři a Emmett pořád nikde. Pak už mě Renné volala k večeři. Nechtěla jsem přestat čekat, ale šla jsem se poslušně najíst. Potom sem si stoupla k oknu a dál čekala. Hodiny na kostelní věži odbily půlnoc a Emmett pořád nikde. Renné za mnou přišla a říkala, ať už si jdu lehnout, že se Emmett určitě někde zapomněl a usnul někde na tržnici, nebo u řeky. Tohle by nebylo poprvé, co něco takového vyvedl. Chtěla jsem tomu věřit a tak jsem se odebrala do postele, i když ve mně vrtal špatný pocit.
Probuzení dalšího dne bylo strašné. Ze spánku mě vytrhla Renné, která se vřítila do místnosti, kde jsem spala se slzami v očích. V prvním okamžiku jsem nechápala, co se stalo, ale za několik sekund jsem se vzpamatovala a vzpomněla si na včerejší den. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale její výkřik " Emmett se nevrátil" mě přesvědčil. Čekal jsme na něj 2 dny, 3 dny, 4 dny a on pořád nikde. Po dvou týdnech jsme úplně ztratily naději. Náš pláč neměl konce. Obě jsme si strašně přály, aby se najednou objevil ve dveřích s úsměvem na rtech a se slovy " to jsem vás zase nachytal", ale to se nestalo.

Od té doby, co jsem ztatila svého nejlepšího přítele jsem chodila jako tělo bez duše. Všechny jsem vykonávala jen mechanicky, a když to ne, tak vůbec. Renné mi musela opakovat věci pořád dokola a dokola, protože jsem jí nevnímala. Byla nešťastná, ale když viděla jak se trápím já, trhalo jí to srdce ještě víc. Já i Emmett jsme pro ní byli jako vlastní děti.

Ale můj svět se definitivně zhroutil až přesně do roka a půl po zmizení Emmetta.
Bylo 6. února 1832. Venku byl podvečer a hrozně mrzlo. Renné bylo zrovna nachlazená. Zabalila jsem jí do tří dek a uvařila teplý čaj, ale ona se pořád klepala zimnicí. Řekla jsem jí, že zajdu pro doktora, ale ona to stále odmítala a tvrdila, že je to pouhá chřipka, nic vážného. Ve mně ale bodalo podezření, že to nebude pouhá chřipka a nachlazení, měla jsem divný pocit. Renné na chvíli usnula a já přemýšlela, jestli nemám využít této příležitosti a skočit rychle pro doktora, který bydlel přes ulici. Trvalo by mi to nanejvýš 10 minut. Renné začala něco huhlat ze spánku a to mě přesvědčilo, že spí dost tvrdě na to, aby mě mohla 10 minut postrádat.
Rychle jsem se zabalila do otrhaného kabátu a nazula boty a spěchala pro doktora.
Nebyl to moc milý člověk a za svou práci si většinou účtoval více, než bylo nutné. Obohacoval se na úkor chudým lidem, ale na druhou stranu byl ochotný ve dne v noci, když věděl, že mu z toho něco kápne.
Zaklepala jsem na jeho dveře a za nedlouho jsem uslyšela za dveřmi kroky. Otevřela mi jeho postarší sympatická manželka a s vlídným pohledem se mě zeptala, co potřebuju. Hned jsem jí řekla, že potřebuju, aby se mnou její manžel šel za Renné, okamžitě odcupitala a zavolala svého muže. Ten neváhal a ne moc ochotně se se mnou vypravil, do malého bytečku, kde jsem s Renné bydlela. Po cestě jsem mu celou situaci vysvětlila a on otráveně tvrdil, že se nemám čeho bát, že to pravděpodobně bude opravdu jen chřipka a divil se, proč ho kvůli takové blbosti tahám ven do té hrozné zimy.
Jakmile jsme vstoupili do bytečku, nic nenasvědčovalo tomu, že by se Renné probudila. Šla jsem a pohladila ji po vlasech a sedla si a kraj její postele. Doktor také přišel k posteli a začal Renné vyšetřovat. Chytil ji za zápěstí a snažil se nahmatat její tep. Najednou jsem v jeho očích uviděla hrůzu, nemusel nic říkat, já to pochopila. Jediný člověk, kterého jsem teď měla mě navždy opustil. Už ji nikdy neuvidím, jak se směje, pláče ani zpívá.
Doktor Renné zabalil do jedné z dek a vzal ji ven z našeho domečku. Nevěděla jsem, kam jí nesl, ale nechtěla jsem tu zůstat samotná. Celou noc sem probrečela. Byla jsem úplně sama, během roku a půl mě opustili jediní dva lidé, kteří mě měli opravdu rádi.
Další den byl pohřeb. Bylo to strašné. Bolí mě u srdce jen si na to vzpomenu.
A další den… nebylo to horší než Rennenin pohřeb, protože nic nemohlo být horší, než samota kterou jsem cítila. … Přišel správce našeho bytečku a ptal se na činži. Neměla jsem na zaplacení a tak mě nemilosrdně vyhodil na ulici.
Kruté mrazy skončili dnem, kdy skončil i život Renné a tak se počasí na ulici dalo vydržet. Občas mě k sobě zvali lidé, kterým pomohla Renné (někdy i já) s jejich dětmi na svět, ale to jen krátce po její smrti asi jen ze soucitu.


Snažila jsem se najít si nějakou práci a pokusit si vydělat nějaké peníze, ale všude mě odmítali, že taková vychrtlina a špína jako já by jim leda tak uškodila, než pomohla.
Bylo mi hrozně, nikde o mě neměli zájem a tak jediné, co mi zbylo, bylo stát se žebračkou.
Žila jsem z lidského slitování, penězí vyšších vrstev a z dobrých srdcí chudých lidí, kteří kolem mě procházeli a házeli mi buď jídlo, nebo drobáky.
Takto jsem bylo nucena žít skoro rok. Jednoho dne se ale všechno, celý můj život změnil, bylo to jako v pohádce.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Susy Susy | Web | 22. července 2009 v 17:15 | Reagovat

Je to dobrá poviedka určite  pokračuj :D

2 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 22. července 2009 v 17:48 | Reagovat

Jůůů..to je supééééér!!!báječná povídka!!určitě pokračuj dál..xo) máš vážně talent..xoP už se nemůžu dočkat dalšího dílu..xo)

3 Ell :) Ell :) | 22. července 2009 v 18:03 | Reagovat

Wow díky. Musím přiznat, že jsem to nečekala. Vzhledem k tomu, že jsem tenhle blog založila teprve včera a ještě o něm nikomu neřekla(jen dala jeden odkaz), mi příjdou 2 komenty jako úspěch. Fakt díky! :)

4 LILA LILA | 23. července 2009 v 0:48 | Reagovat

vyzera to byt veeelmi zaujimave...takze urcite pokracuj...uz sa neviem dockat dalsej casti...=))

5 Monulinka Monulinka | 23. července 2009 v 10:46 | Reagovat

Výborné!!!kdy bude dalsi kapca????proste senza

6 Ell :) Ell :) | 23. července 2009 v 10:54 | Reagovat

Jééé....fakt dík moc. Další kapitola už je :)

7 Astirie Astirie | 26. července 2009 v 12:43 | Reagovat

Moc se mi tva povidka libi .. je takova uplne jina ale naprosto kouzelna ...
Uplne okouzlila .. je jako pohadka, naprosto nadherna pohadka

8 Jenny Jenny | 10. září 2009 v 14:44 | Reagovat

moooc pěknýýýýý
:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama