Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-2.kapitola

22. července 2009 v 17:56 | Ell :) |  Tajemství nebe
Tak, je tu druhá kapitola.

Písnička mě žádná nenapada, která by se k tomu hodila. Pokud by něco napadlo vás, tak pište. Zajímalo by mě to.

Opět prosím o komenty.











2.kapitola - Anděl



Tento den mi uvízl v paměti jako jeden z nejšťastnějších dnů mého života.

Bylo 20. ledna 1932. Všude ležely kupy bělostného sněhu. A já se potuluju, jako už asi rok stále v tom samém městečku, kde jsem se narodila, kde jsem strávila své dětství s Emmettem a Renné. Všechno mi je tu připomínalo.
Jsem strašně vyhubá, jen kost a kůže. V zimě to bylo horší. V létě i chudí lidé měli dost jak pro sebe, tak občas i pro žebračku jakou jsem byla já. Když ale nadešla zima, lidé začínali šetřit zásoby a to se i mě nedostávalo nic k snědku.
Vyčerpaně jsem ležela na sněhu na ulici a celá se klepala zimou.


Kolem mě zrovna procházela skupinka, už jen podle vzhledu, vysoce postavených lidí. Pár z nich přede mě hodilo několik mincí a já slušně poděkovala, když i jen otevření úst pro mě byla námaha. Skupinka přešla, ale já za nimi zahlédla postavu poměrně vysokého muže, která k nim očividně patřila, ale šla až s odstupem od nich. jakmile jsem ho spatřila,
oči se mi rozšířily úžasem a má jediná myšlenka byla: "Zemřela jsem! Asi jsem se dostala do nebe, když tu přede mnou stojí tak krásný anděl." Ale pak mému mozku přišlo něco divného. Ten anděl neměl mohutné bílé křídla, které by se k němu úžasně hodily, ale tmavý dlouhý kabát, hnědé kalhoty, klobouk a naleštěné vysoké boty.
Mohl mít něco málo přes 30 let. Měl blonďaté upravené vlasy, které rámovaly tu nejhezčí mužskou tvář, jakou jsem kdy viděla a nejspíš i za celý život uvidím. Jeho modré oči byly jako dvě nekončící studánky a když se na mě podívaly, byl v nich vidět nekonečný soucit a lítost. Lítostivý pohled jsem za svůj život viděla už tolikrát, ale žádný se ani zdaleka nerovnal tomu jeho. Měl rovný nos a úzké rty.
Anděl se u mě zastavil a klekl si na jedno koleno. Takhle se ke mně nikdo z vyšších kruhů za celý můj život nezachoval. Byla jsem ohromena, ale toto ohromení narostlo ještě do větších rozměrů, jakmile anděl promluvil. "Smím se otázat, jakpak se jmenujete, slečno?" Nad jeho sametovým hlasem a dokonalou zdvořilostí se mi otevřely ústa a já na něj němě hleděla. Nechápavě, ale zároveň s pochopením na mě koukal z pod jeho dlouhých řas. Byla jsem jako v tranzu, z kterého jsem se probudila, až když znovu promluvil. " Promiňte slečno, jste němá?" Musela jsem se nad jeho nechápavostí pousmát, nebyla jsem němá, ale oněměla jsem kvůli němu. "Ne" zmohla jsem se pouze na toto jedno slovíčko. Usmál se a já spatřila jeho bělostný, dokonale rovný chrup. "To jsem rád. Mohla byste mi prosím prozradit vaše ctěné jméno, slečno?" Nemohla jsem se v tu chvíli soustředit na to, co říkal, ale zaslechla jsem něco jako "jméno". "Isabella" vydechla jsem. "Dobře." Znovu se zářivě usmál a pokračoval. "Mohu se zeptat, kde bydlíte?" To už jsem se trochu vzpamatovala, i když né zcela. "Tady" slabým hlasem jsem zašeptala. "Tady, jako tady v tom domě, před kterým ležíte?" udiveně se zeptal. "Ne, myslím tady na ulici. Já domov už nemám." Při té vzpomínce se mi znovu nahrnuly slzy do očí. Smutně a zároveň chápavě se na mě podíval a natáhl ke mně ruku. "Pojďte" pronesl. "Prosím?" otázala jsem se s vykulenýma očima, pomalu jsem se posadila trošku odtáhla. "Neboj se, neublížím ti, chci ti pomoct." Pronesl to tak vlídně a přesvědčivě, že se mu nedalo nevěřit.
Nejistě jsem uchopila jeho ruku, které byla zahalena v rukavici. Jakmile jsme se postavili nabídl mi rámě. Já se na něj podívala s pohledem plným překvapením, ale on se jen povzbudivě usmál. Tomu úsměvu se nedalo jinak, než věřit.

Vedl mě uličkami města neznámo kam a já byla tak vysílená, že jsem občas o něco zakopla, ale anděl mě vždycky zachytil a zpříma opět postavil na nohy. Chtěla jsem se ho zeptat, kam mě to vede. Ne z důvodu, že bych měla strach, ale ze zvědavosti. Nakonec jsem sebrala odvahu.
"Pane" čekala jsem až ke mně obrátí svůj zrak a já se nadechovala, abych vyslovila svou otázku. To jsem ale nestihla a on mi skočil do řeči. "Omlouvám se, požadoval jsem znát vaše jméno, Isabello" jemně se usmál a pokračoval " a sám jsem se nepředstavil." Zastavil se a stoupl si naproti mně. " Povolte, abych svou chybu napravil, jsem doktor Carlisle Culen." Sundal si rukavici a napřáhl ke mně ruku, pravděpodobně aby s tou mojí mohl potřást. Také jsem mu podala ruku. On s tou mojí ale nepotřásl. Jemně ji chytil do své ruky a nepatrně na hřbet mé ruky přitiskl své rty. Opět jsem byla překvapena. Takhle galantně se ke mně nikdy nikdo nechoval. Byla jsem zvyklá na jednání jako se psem, ne jako s dámou.

Znovu jsem si vzpomněla na svou otázku, kam to jdeme a pokusila se zeptat. " Pane Cullene" chtěla jsem pokračovat dál, ale čekala jsem na jeho pohled, až se ke mně stočí. Podíval se na mě trochu káravě. "Isabello, nepředstavoval jsem se vám, abyste mi říkala pane Cullene, nebo pane doktore. Pokud by vám to nevadilo, mohla byste mi prosím říkat Carlisle. Je mi to příjemnější." Znovu, jako už za tu krátkou chvíli, co se u mě zastavil, jsem na něj překvapeně vykulila oči.
"Zřejmě se mě na něco chcete zeptat a já vám neustále skáču do řeči, jaký já jsem nezdvořák." On a nezdvořák? Byl to ten nejzdvořilejší člověk, s jakým jsem ve svém 11 let dlouhém životě mluvila. "Chtěla jsem se vás zeptat, kam to jdeme." Stydlivě jsem zašeptala a sklonila oči dolů k zemi. " Jistě, já vám to neprozradil, Isabello." zastavil se. "Ale takovou věc bych vám neměl jen pouze oznámit, musím se vás otázat, zda byste souhlasila. Pokud si to budete přát, dám vám čas na rozmyšlenou, jak dlouhý budete chtít. Sídlím nedaleko tohoto města. Dnes to nebylo poprvé, co jsem vás zahlédl, jak sedíte sama na ulici a lidé vám hází buď jídlo, nebo drobáky. Již delší dobu vás pozoruji a musím přiznat, že jste mě zaujala a je mi vás líto.

Vím, co jste si prožila. Ptal jsem se na vás lidí z města a ti mi vypověděli celý váš příběh. je mi upřímně líto vás, vaší opatrovnice i vašeho kamaráda. Také vím, jaké to je být sám, nemít nikoho. Měl jsem ženu, ale ta před 4 lety zemřela na dědičnou chorobu, která se nedala léčit. Potomky jsme z našeho 3 roky trvajícího manželství neměli a tak sem zůstal sám. Upnul jsem se k léčení lidí, kteří mě potřebovali a mě dělalo radost, že jim mohu pomoci. V nedávné době jsem se začal zaobírat myšlenkou, najít si další družku, nebo někoho, o koho bych se mohl starat a poskytnout mu zázemí. Několik měsíců na to, jsem poprvé zahlédl vás. Byla jste tak sama, stejně jako já. Nebyl jsem ale tak smělý abych vás oslovil. Poté jsem vás tu zahlédl ještě několikrát a dlouho nad tím uvažoval. Dnes, když jsem vás uviděl, jak ležíte celá schoulená na ledové zemi a třesete se, nemohl jsem vás tu už déle nechati napospas zimě, hladu a osamělosti."


Nechala jsem ho mluvit, protože mě zajímalo, k čemu míří, jelikož mi to nebylo vůbec jasné. Zkoumavě se na mě podíval s nadějí v očích. " Nechtěla byste se Isabello, stát mou adoptovanou dcerou?" Najednou na mě vybafl. Když viděl jak mě zaskočil rychle pokračoval. "Jistě, chápu, že jste zaskočená, vždyť vám teď člověk, kterého znáte sotva 10 minut nabídl něco co byste vůbec nečekala. Plně vás pochopím, pokud mou nabídku odmítnete." Přestal mluvit a mě došlo, že čeká na mou odpověď. Pomalu jsem se vzpamatovávala. Znovu jsme se rozešli, abychom zaplnili ticho, kdy jsem si rozmýšlela odpověď.
"Víte, moc ráda bych vaší nabídku bez váhání přijala. Jste ten nejlaskavější člověk, kterého jsem za svůj život potkala. Nejsem si ale zcela jistá, zda je to vhodné. Snad kdybyste mě přijal na své panství jako služku, byla bych neskonale poctěná." "Tak vám dělají starosti peníze? Že bych za vás moc utrácel? To se nemusíte bát, těch já mám dost." Koukl na mě a pak se mu oči rozzářily, jako by si na něco vzpomněl. " Když jsem se ptal lidí z města, kdo vůbec jste, všichni říkali, že jste velmi milé, poctivé a poslušné děvče, která nemá rodiče a adoptovala vás jedna porodní bába, které jste i často pomáhala. Pokud byste chtěla na mém panství dělat služku, to by asi nešlo, protože jich mám dost a nemám to srdce některou z nich vyhodit. Mám pro vás ale jinou nabídku. Jestli jste pomáhala své poručnici při porodech, tak máte ty nejlepší předpoklady pro to, abyste se stala dobrou pomocnicí lékaře. Bylo by to nejlepší řešení. Vy byste byla spokojená, že mi nejste přítěží a já bych byl šťasten, že jste přijala mou nabídku a mohu někomu pomoci. To s tou adopci si můžete v klidu rozmyslet, dokud se víc nepoznáme. Jakpak by se vám tento nápad zamlouval?" Byla jsem ohromena, jako už poněkolikáté za půl hodiny, co znám tohohle muže. Nebyla jsem schopná uvažovat, natož promluvit. Znovu se zastavil a nejspíše čekal na mou odpověď. Rychle jsem zamrkala, aby mi náhodou dojetím a štěstím nevtekly do očí slzy.

"Abych řekla pravdu, jsem ohromena." řekla jsem i když to zdaleka nevyjadřovalo mé pocity. "Vaše nabídka mě velice zaskočila. Musím přiznat, že bych byla hloupá ji nepřijmout. Nemyslete si prosím, že to je jenom kvůli vašim hmotným statkům, ale jakmile jste mi nabídl i práci, o které jsem vždycky snila, byla jsem rozhodnuta. Ta samota, kterou jsem za poslední rok a půl cítila, byla hrozná."
Po mých slovech se mu rozzářily oči. Viděla jsem, jakou radost mi to udělalo. "Přijímáte Isabello?" "Ano, s radostí."

Najednou se otočil a už otevíral dveře kočáru. Ani jsem si nevšimla, kde jsme se zastavili a tak sem byla přítomností kočáru překvapená. Z místa kočího se na mě usmíval asi 20-ti letý černovlasý muž. Slušně mě pozdravil a já v odpověď také špitla pozdrav. Carlisle ke mě natáhl ruku a pomohl mi do kočáru. Jeli jsme směrem ven z města. Anděl mě nechal, abych pozorovala cestu. Neměla bych mu říkat anděl, musím si zvykat na oslovení Carlisle, i když anděl se k němu hodil víc. Vyjeli jsme z města a jeli na sever mezi poli a potom přes les. Jakmile jsme vjeli do lesa, začal se mě Carlisle vyptávat. Vyprávěla jsem mu celý můj životní osud. Celou dobu se na mě smutně díval a z jeho očí, jako už tolikrát za tu krátkou chvíli co ho znám, jsem vyčetla lítost.
Vyjeli jsme z lesa a jeli podél jeho kraje. Najednou se před námi objevila brána.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LILA LILA | 23. července 2009 v 1:22 | Reagovat

velmi sa mi paci tvoja poviedka...kedy bude dalsia kapitolka???

2 Monulinka Monulinka | 23. července 2009 v 10:52 | Reagovat

ta povidka je super!!!!kdy bude dalsi??

3 Astirie Astirie | 26. července 2009 v 12:54 | Reagovat

Tak to je moc hezky dilek ... jsem zvedava jak se to bude vyvijet :)

4 iva iva | 31. července 2009 v 10:36 | Reagovat

jako fakt dobrý už se těšim na další

5 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 2. srpna 2009 v 22:49 | Reagovat

Moc moc moc se mi to líbí..jsem zvědavá,jak se to vyvrbí..letím na další díííl..!!xo*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama