Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMNÝ DENÍK-1.kapitola

22. srpna 2009 v 10:57 |  Společná povídka

Na stránkách TD se objevila další kapitola (už včera). Zapomněla jsem na ni upozornit.

Autorka: Astirie


TAJEMNÝ DENÍK - 1.kapitola

NOVÝ DOMOV

,,Bello, máš už sbaleno? Za chvíli jedeme a chceme se ještě všichni vyfotit před našim domem."
,,Ano mami, už balím poslední věci. Za pět minut jsem dole." Před naším domem ,jak mu tak může jenom říkat, když ho chce teď opustit. Určitě se sem nastěhují odporní lidé a celý můj dům předělají Ach jo!. Proč? Proč, musím jenom já opouštět svůj domov.Vždyť jsem se tu narodila, chodila do školky a do školy. Mám tu kamarády, svá oblíbená místa, své vzpomínky.
Proč jenom museli tátu převelet do toho pitomého Silvertonu. Vždyť tady je šťastný, má tu svůj stůl a židli. Zločinnost v našem městečku taky není vysoká, no popravdě spíše žádná. Má tu spousty přátel. Ano, vím že mu v Silvertonu nabídli mnohem lépe placené místo, byl by dokonce velitelem celé jejich policie, ale to už nebude ono. Maminka ze stěhování ze začátku taky nebyla zrovna nadšená, ale ona je hodně společenská, ta si přátelé najde všude.
Ale co já! Vždyť je mi teprve 18.let. Jsem nespolečenská, i když přátelé mám taky. Mají mě rádi, ani nevím z jakého důvodu, ale jak já si můžu najít nové kamarády v tak malém městě.
,,Isabello, jestli okamžitě nesejdeš dolů, tak si tam pro tebe dojdu!"
,,Jo, vždyť už jdu." Můj bože, táta je tak otravný, když chce. Rychle jsem si naházela poslední věci do tašky a šla dolů, ale to bych nebyla já abych si něco neudělala. Hned na prvním schodě jsem zakopla a už letěla dolů. Uslyšela jsem jen svůj výkřik a poté ucítila ostrou bolest v ruce. A sakra, doufám že to nebude zlomené.
,,Bello! Bello, jsi v pořádku?!" Chtěla jsem se zvednout ze země, ale to už mně táta stavěl na nohy.
,,Tak co, je ti něco?"
,,Bolí mně ruka, ale jinak jsem asi v pořádku." No bolí mně ruka, spíš mi asi odumírá, jak to může tak sakra bolet.
,,Ach Bello, co teď budeme dělat Chrisi? Venku už čekají dodávky s našimi věcmi?" Maminka koukala na taťku dost sklesle. To jsem zase něco pokazila.
,,Vezmeš Bellu do nemocnice a já pojedu napřed, aby pánové nemuseli tak dlouho čekat."
Jak tatínek řekl, tak se také stalo. V nemocnici mi ruku zrentgenovali a zjistili, že ji mám opravdu zlomenou. Dostala jsem sádru a ponaučení, kdy mám přijít na kontrolu, tentokrát už Silvertonské nemocnici.

Cesta do nového domu netrvala až tak dlouho, jak jsem si na začátku myslela. Ani jsem se nestihla pořádně uvelebit na sedadle a už jsme vjížděli do městečka Silverton. Ach můj bože tady je zelené, vždyť je to tu všechno obrostlé mechem a kapradím! No ale musím uznat, že až tak hrozné to není, vypadá to celkem kouzelně.
,,Země volá Bellu. Prober se holčičko, jsme doma." Jak jinak, maminka mně opět přistihla jak sním s otevřenýma očima, ani jsem si nevšimla, že už je téměř tma.
Vystoupila jsem z auta a poprvé se podívala na náš nový domov.

Byl neskutečně obrovský a … strašidelný. Vypadal jako z nějakého hororového filmu, ale překvapivě se mi celkem líbil, i když nedovedla jsem si představit jak v něm bydlím.
,,Mami? Co je to za dům?" Maminka na mně koukla a na obličeji se ji roztáhl ten nejkrásnější úsměv jaký jsem u ní kdy viděla.
,,Víš zlato, tenhle dům tu stojí již od 18.století. Má svojí vlastní minulost a vzpomínky. Před námi zde žila jedna rodina, která měla spoustu dětí, ale nakonec se z neznámého důvodu museli odstěhovat a my jsme ho s tatínkem koupily."
,,Aha, tak jo. Jdu si prohlédnout dům." Otočila jsem se a vyšla vstříc novému životu.
Tak, tímto začíná můj nový život. Sbohem krásná minulost, vítej neznámá budoucnost.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama