Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMNÝ DENÍK-2.kapitola

22. srpna 2009 v 10:58 |  Společná povídka
Na stránkách Tajemného deníku je další kapitola. Kukněte a pište komenty, prosím!

Autorka: Izzy Mary


2. Kapitola

Dům snů? Jděte o ulici dál...


Bella:
Opatrně jsem vstoupila do domu. Šla jsem radši po špičkách... totiž ty parkety z osmnáctého století vypadaly děsivě. Popraskaná a zprohýbaná prkna se táhla po celé hale. Z okna dopadalo na celou místnost tlumené podvečerní světlo. Připadala jsem si jako ta hlavní hrdinka v hororech... vchází do prázdného, tmavého domu a najednou na ni vyskočí ze skříně zombie nebo se otevírá rakev a z ní vychází tisíce let starý Drákula... Uf, ještě, že ty stvoření neexistují...
Obývák byl docela vkusně zařízen. Sedačka s naklepanými polštáři na mě přímo volala: Pojď, posaď se. Schrupni si a udělej si pohodlí... Hned by se mi chtělo spát...
Naproti sedačce plál oheň k krbu a nad ním visel obraz namalován olejovými barvami. Byl na něj nějaký středověký hrad, který hned z počátku naháněl raspekt...
Okolo spousta prázdných polic na knihy a
pár časopisů na konferenčním stolku... ale momen
t!
"Mami?" zavolala jsem na ni ze ztrouchnivělého okna... jak tady mohl někdy někdo bydlet?
"Copak zlatíčko?" zavolala nazpátek.
"Kde je televize?"
"Ještě je v autě... nejdřív sestavíme nábytek a elektronika až později. Ale neboj, tvůj pokoj už je zařízen. Chtěli jsme, aby ses tu cítila co nejpříjemněji... Vím, že tohle není zrovna nějaký palác, ale je tu moc hezky..." zasnila se. Já jen pokývala hlavou a šla po schodech do prvního patra objevit své království.
"pa-á-ni," vyklouzlo mi při pohledu na můj pokoj. Byl asi dvakrát větší než jaký jsem měla předtím. Obrovská postel dominovala celému pokoji. Stěny byly vymalovány světle modrou barvou a podlahu zdobily nové naleštěné parkety. A dokonce jsem měla svou vlastní šatnu i koupelnu. Můj nový pokoj se docela lišil od domu jako takového. Nebyla tam ani pavučinka a bylo poznat, že tady budu vládnout já... puberťačka narozená v devadesátých letech.
"Tak co, líbí Bell?" zaznělo za mými zády. Málem jsem hrůzou nadskočila.
"Tati! Tohle mi nesmíš dělat!" křikla jsem na něj. Zvedl ruce jako že se omlouvá.
"Nechtěl jsem tě vylekat, ale nemůžeš tátovi přeci zazlívat, že se přišel podívat, jak se jeho dceři líbí pokoj..."
"Jo, a hlavně když o sobě mluví ve třetí osobě..." tomu jsme se oba zasmáli. Přišla jsem k němu a objala ho.
"Moc se mi líbí, díky tati... ale musíme něco udělat i se zbytkem "domu hrůzy" jinak se sem stáhnou všechny zombie z okolí..."
"Neboj se, o to se postará maminka..." Zamračila jsem se. Táta potom dodal: "A já jí samozřejmě velice rád pomohu..."
"To už je lepší... ale neboj, taky vám oběma pomůžu. Ovšem mám jednu podmínku... kladivo a hřebík mi do ruky nepatří," utvrdila jsem se. Táta si ihned vzpomněl na mou poslední nehodu s kladivem a rozesmál se...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama