Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-16. kapitola

11. srpna 2009 v 15:59 | Ell :) |  Tajemství nebe
Ufff... Dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem po velkém úsilí konečně zdatlovala dohromady 16.kapitolu. takže si toho važte!!! xD

Je to další kapitola z Bellina pohledu, která se týká plesu.

Z mých dvou verzí, které se mi ani jedna nelíbila jsem nakonec vytvořila tuhle verzi. Je to upravená 1. verze. Pořád nejsem úplně spokojená, ale usoudila jsem, že to nebudu asik ještě hodně dlouho. A navíc tahle kapitola už mě vážně začíná štvát, takže se jí už chci zbavit.
Takže přísloví dvakrát měř jednou řež bych upravila asik takto: Dvakrát rozmýšlej a jedenou piš a ušetříš si práci :)
Taky bych tentokrát potvrdila tvrzení, že nejlepší nápady přichází v noci.

Možná teď někteří z vás zažijou sklamání, ale musela jsem trochu ten děj zdramatizovat, aby to nebyla taková dokonalá, slaďoučká pohádka, kdy chudá dívka najde svého prince na bílém koni, mají hodně dětí a žijou spolu šťastný a dlouhý život až do konce jejich dnů.
Mám ráda šťastné konce, ale nemám rády, když jsou obalené v růzovoucke zvykačce a pohřbené pod oceánem růží.

Možná bych se měla začít obávat o svůj život, ale pořád doufám, že neseženete žádný skřipec(mučidlo), na který byste mě natáhly. :)

Obrázek: Nenechte se mýlit. Není všechno tak, jak se zdá. :)

Už to znáte. Tak snad budou stačit jen dvě slova KOMENTY PROSÍM!!!! Vaše Ell :)

16. kapitola - Zachránce


Isabella:


Princ mě uchopil do tanečního držení. Nezdržoval se s žádnými zdvořilostmi a úklonami. Začali jsme tančit, byl dobrý tanečník. Mnou projel zase pocit mravenčení. Bylo mírnější než to, které jsem cítila s jeho bratrem, ale bylo tam. Držel mě za pás téměř hrubě a silně si mě tiskl k sobě. Cítila jsem, jak mi několikrát přejel rukou po zádech níže. Začínala jsme z toho být nervózní. Nevěděla jsem, zda mohu být tak drzá a požádat ho, aby trošku uvolnil svůj stisk. Vzpomněla jsem si na naše první setkání, jak byl ke mně pozorný. Kdyby on nebyl princ a já jen dcera lékaře, ještě k tomu adoptovaná, hádám, že by z nás brzy byli přátelé. Toto mi dodalo odvahy a já nejistě promluvila. "Princi, promiňte, ale mohl byste trošku povolit stisk mé ruky? Trošku to bolí." nechtěla jsem říct kolem pasu, musela bych se červenat.


"Mlč!" Zasyčel na mě. Já jsem se lekla. Ten strach mi musel jít vidět na očích. "Tvař se přirozeně a usmívej se!" "P-p-prosím? Promiňte, asi jsem vám špatně rozuměla." Usmíval se, ale mluvil na mě panovačným hlasem. "Slyšelas dobře! Teď ti povím, co uděláme, až skončí tahle skladba. Odvedu tě zpět ke stolu tvého otce, rozloučím se a odejdu na zahradu. Za chvíli se zvedneš od stolu a omluvíš se, že jdeš na toaletu. Potom půjdeš doleva chodbou. Na konci jsou velké bílé dveře vedoucí na zahradu. Než vejdeš, podíváš se, jestli tě někdo nevidí. Rozumíš, nepozorovaně! Pokud se jen slůvkem někomu prořekneš, nebo pohledem naznačíš, spolehni se, že udělám tobě i tvému otci ze života peklo. Moc dobře víš, kdo jsem a jaké mám pravomoce, takže si určitě dovedeš představit, jak snadné to pro mne bude."

Poté skladba skončila a on mě odvedl na místo. Zase byl dokonale galantní. Naposledy se na mne podíval a odešel dveřmi. Muselo být na mně znát ta nervozita a divím se, že si nikdo nevšimnul mého pohledu, ve kterém se musel objevit strach. Nechtěla jsem udělat nic z toho, co mi řekl, ale bála jsem se jeho slov. Je jisté, že pokud by se nám rozhodl znepříjemnit život, že to pro něj bude lehké jako lusknutí prsty.

Vše jsem udělala tak, jak mi přikázal. Když jsem se dostala za dveře, které vedly na zahradu, mé srdce začalo zběsile bušit. Klid Bello, hlavně klid. V duchu jsem se uklidňovala a pomalu přicházela ke schodům po nimiž na mne čekal. Nabídnul mi rámě a já ho nechtěla, ale musela přijmout. Nemluvili jsem. Nikdo v zahradě nebyl a on mě odvedl na lavičku, která byla schovaná v křoví. Měla jsem strach, co bude dál. Schválně jsem šla velmi pomalu, abych co nejvíce oddálila ten okamžik, kterého jsem se tak bála.

Došli jsme k lavičce a on nás na ni posadil. "Isabello, neboj se mě, jen se trošku pobavíme a zase půjdeme." Jednou rukou mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě těsně k boku. Tou druhou mě chytil zezadu za hlavu a začal se ke mně přibližovat. Mé srdce chtělo vyskočit z mé hrudi a vrazit mu facku. Musela jsem něco udělat. Nemohla jsem dovolit, aby mě políbil. Svůj první polibek jsem si chtěla uschovat pro muže, kterého budu milovat a ne pro nafoukané princátko, které si chce jen užít. "Prosím nechte mně. Já nechci." Prosebně jsem téměř vykřikla. "Mlč. Já se tě neptal, jestli chceš." Zase ten zuřivý tón. Měla jsem strach a cítila jsem k němu nepopsatelný odpor. Už se téměř dotkl mých rtů, ale já škubla hlavou a uhla mu. Obrovskou silou si přitáhl mou hlavu zpět a políbil mě.

Jeho rty se pohybovaly po mých a já jsem mu rukama tlačila do hrudi, abych ho od sebe dostala. Nepomáhalo to. Otevřela jsem proto své rty. On si myslel, že jsem si podvolila, ale já ho kousla do rtu. Uhnul ode mě a zlostně se na mě podíval. "Toho budeš litovat, ty malá bezvýznamná poběhlice." Zuřivě pronesl a přitisknul mě k sobě ještě více.


V tu chvíli někdo vyskočil z křoví. Byl to princ Edward. "Okamžitě toho nech Danieli! Pusť ji!" Začal na bratra nekontrolovatelně křičet. On se jen otočil, ale stále mě svíral obrovskou silou. "Neslyšel jsi mne? Okamžitě ji pust." Znovu rozzuřeně přikázal princ Edward. Jeho bratr mě pustil, vstal a přišel k princi Edwardovi.
Ten se na mě podíval s lítostným pohledem a potom se obrátil zpět k svému bratru. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Nejenže mě ten netvor využil, ještě mě i urazil. Ne tím, že řekl, že jsem bezvýznamná. Ano, to byla pravda. Nebyla jsem nic, dokud se mě Carlisle neujal a nedal mi všechno, co teď mám. Urazil mě tím, že řekl, že jsem poběhlice. Věděla jsem, co to znamená. Toto slovo jsem slyšela, jen když jsem byla ještě malá, nebo žebračka.
Setřela jsem si slzy a odsunula se na kraj lavičky, co nejdál od muže, který mi ublížil. Nedokázala jsem ho ani v myšlenkách oslovovat princ. Podle toho, co jsem věděla, se princové takhle nechovají. Ale co mohly vědět knihy o skutečném životě? Nic! Nedá se jim věřit.

"Ale copak bratříčku? Stalo se něco?" Promluvil ON. Princ Edward byl rozrušen. "Jistě že stalo a oba moc dobře víme co. Proto nedělej hlupáka ze mne i ze sebe." "Tak to se pleteš, ty možná víš, co se stalo, ale já ne." "Danieli nech toho. Právě jsem tě přistihl, jak tady obtěžuješ slečnu Isabellu a ty mi tady takhle nestydatě lžeš? To nemyslíš vážně! Copak si myslíš, že jsem slepý a hluchý?" "Ale no tak, Edwarde, přece se nebudeme takhle hádat kvůli bezvýznamné dceři doktora. Ještě k tomu adoptované." Hádali se. Musela jsem odejít. Nesnesla jsem pohled na NĚJ a na jeho bratra, který mě sice hájil, ale byl tak rozzuřený, že jsem se bála i jeho. Co když je stejný jako jeho bratr? Ale proč by mě jinak hájil? Mířila jsem zpět k domu, když jsem uslyšela hlas prince Edwarda, který křičel. "Takhle, už o ni NIKDY nepromluvíš, rozumíš? NIKDY!" Dostala jsem ještě větší strach a utíkala k domu.

Vběhla jsem dovnitř a rychlým krokem šla na toalety. Utřela jsem si z očí i tváří slzy a šla do tanečního sálu. Chtěla jsem okamžitě odjet. Carlisle seděl u stolu a celý nervózní na mě hleděl. Přišla jsem až k němu posadila se. "Kde jsi byla Iasabello? Nestalo se ti nic? Už jsem chtěl za tebou na toaletu poslat paní Greenovou. Kdyby právě netančila, už bych to udělal." Jeho hlas byl plný strachu a obav. "Mohli bychom odjet Carlisle? Necítím se dobře. Na toaletách se mi udělalo nevolno a tak jsem tam chvíli musela zůstat, abych si odpočinula." "Snad nejsi nemocná, Isabello? Jistě, že můžeme odjet. Doma tě vyšetřím." Nechtěla jsem, aby si dělal starosti. "Neznepokojuj se Carlisle, myslím, že už toho na mne bylo dneska hodně a že jsem pouze unavená."

Odjeli jsme domů. Carlisle sice trval na tom, že mne vyšetří, ale já ho nakonec uklidňovala, že se pouze potřebuji vyspat. Hilary naštěstí už spala a tak mi bude klást nekonečnou řadu otázek až zítra. Co všechno ji mám povědět? Na jednu stranu jsem se ji chtěla vybrečet na rameni a všechno ji vypovědět. Na tu druhou jsem nechtěla lítost. Byla to moje nejlepší kamarádka, ale měla jsem strach. Celou noc jsem oka nezamhouřila a jen uvažovala, kolik ji toho můžu prozradit. Taky jsem se bála, že když se ponořím do snu, dostihne mne tam. Jedním jsem si byla jistá. Už nikdy ho nechci vidět a nechci, aby se ke mně přibližoval. Nesnáším ho!!!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 terezzzka terezzzka | Web | 11. srpna 2009 v 16:04 | Reagovat

mam new dess, mrkni na web, díky :)

2 Lucik Lucik | Web | 11. srpna 2009 v 16:04 | Reagovat

Ahojky chceš někde hlásnout? Jestli ano tak mi napiš na blog kde
Jinak byla by jsi tak neuvěřitelně moooooc hodná a hlásla mi tady??
http://svet-ts2.blog.cz/0908/sonb-2-kolo
Jsem tam jako Lucik
Jestli chceš za hlásnutí diplom tak mi napiš na blog
P.S máš náááááádherný blog a desing

3 iva iva | 11. srpna 2009 v 16:16 | Reagovat

taky nemám ráda ty pohádky jak štastně žili až do smrti nic růžovýho no...ale jinak super co  si z toho vykouzlila a jestli se můžu zeptat kdy bude další??

4 Sandruš Sandruš | 11. srpna 2009 v 16:50 | Reagovat

:-* prostě dokonalost!A s tím Danielem si mě dostala :D kdy bude adlšíííí

5 Ell Ell | 11. srpna 2009 v 17:15 | Reagovat

iva: já celkově nesnáším růžovou barvu

Sandruš: tak to sem ráda, že jsem tě dostala. O čem by to jinak bylo. Musí být nejaké překvapko!!!xD

Jinak nevím, kdy bude další díl. To záleží na hodně věcech. Ale vím, jak to urychlit.
1. Musíte přesvědčit můzu, aby mě zase nevštívila. Já se můžu bránit tím, že ji zavřu okno před nosem :)Teda nevím, jestli taková můza nějaký nos má. Vždycky, když u mě byla, tak seděla ve skříni.
2. Můj úkol by byl zajistit si zásobu pomerančového džusu.
3. Vy musíte psát co nejvíc komentů. nelpépe pod různými jmény, abych si myslela, že tu chodí tolik lidí xD....ne to nedělejte!!!
4. Musíte odehnat bouřku, která se na mě žene, bo pak mi vypnou proud a můžu si tak maximálně psát na papír a poslat vám to poštou. I když to není tak špatný nápad. Miluju dopisy! To napětí než ti příjde odpověď a než ho otevřeš. Paráda. Ne jak icko, maily a podobmé nesmysly, které ale hojne využívám. xD

Takže asik tak...uvidíme, uvidíme, kdy bude další díl.

6 Gigles Gigles | E-mail | 11. srpna 2009 v 17:42 | Reagovat

Wooooooooooow!!!!
Sem naprosto unešená!:-). Dokonalý...totálně a bezkonkurenčně dokonalý! Sem úplně v šoku,co se to z něj vyklubalo...sičááák jeden!

7 Adellka Adellka | 11. srpna 2009 v 18:08 | Reagovat

:Dje to úplně úžasné:Dnevím proč nejsi spokojená:Dten Daniel je ale hajzl:D
A až potkám tvou múzu tak řeknu at se k tobě staví nejlépe ještě dnes protože se nemůžu dočkat dalšího pokračování:D

8 paja paja | 11. srpna 2009 v 19:45 | Reagovat

je to jedním slovem nebo rovnou dvěma slovy nepřekonatelně úžasný!!:-D

9 Ell Ell | 12. srpna 2009 v 20:17 | Reagovat

děkuju, děkuju....chcete další??? :)

10 Gigles Gigles | E-mail | 12. srpna 2009 v 21:58 | Reagovat

Ty máš tu odvahu se ještě ptát???!!:-). Prosím, prosím smutně koukám...dej nám další díleček

11 Astirie Astirie | 13. srpna 2009 v 11:47 | Reagovat

Naprosto skvely dil ... s tim Danielem jsi mne dostala, tohle jsem absolutne necekala .. ja myslela ze treba bude o Isabelu stat taky jako Edward, ale tohel skvely ... jsem absolutne ohromena ..
Nemuzu se dockat pokracka :) samozrejmne ze chceme dalsi dilek od zitrka jsem zase doma takze budu netrpelive vyhlizet dalsi dilek :)
Tleskam ti, ted jsi to udelala opravdu hodne zajimave :) :) :)

12 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 13. srpna 2009 v 15:49 | Reagovat

Opět si mě dostala..úplně se mi zatajil dech, když ji Daniel řekl "mlč"..a bylo velice milý jak ji Edward bránil..jinak chudák Bella..xo(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama