Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-17. kapitola

13. srpna 2009 v 13:51 | Ell :) |  Tajemství nebe
Cha cha....17.kapitola je tu!!!

Edwardův pohled na dění v parku. Tentokrát je ta kapča trochu kratší, ale myslím, že i tak stojí za to. Edward si uvědomí jednu důležitou věc. Nebudu prozrazovat co.

Hudba: Malé doporučení můžu dát na písničku od H16- Milujem...odkaz tu
(snad nemáte problém se slovenčtinou, kdyby jo, tak dávám i odkaz na text text ten je sice taky slovensky, ale přecejen by to mohlo pomoct xD)
Nebo další tip. Všichni známe písničku od Elánu-Zalubil sa chlapec. Je to už teda historická písnička, ale můžem trochu zavzpomínat. Písnička Na ten klip se nedívejte!!! Je to děs! :) Text
Tentokrát nějak převládka moje slovenská čtvrtina nad českou polovinou a polskou čtvrtinou. xD Tak snad mě nějací čeští vlastenci nebudou nenávidět.

Obrázek: To snad komentovat nemusím

Takže jako vždycky, pište komenty a užíjte si tuhle kapitolu. Ell :)



17. kapitola - Bratře?!


Edward:

Po necelé hodině jsem se rozhodl vrátit do tanečního sálu. Vypadalo to tu stejně, jako než jsem odešel. Slečinky zase zbystřili a já šel otráveně jednu z nich vyzvat k tanci. Za tu dobu už jsem si zvykl. Byla to má povinnost. Nenápadně jsem pozoroval Isabellu, která seděla u stolu a povídala si s manžely Greenovými a svým otcem. Vypadala jinak. Měla nepřítomný výraz a v očích něco zvláštního. Jakmile jsem dotančil, šel jsem si sednout k matce, která si povídala s nějakým pánem. Prohodil jsem s nimi několik slov a přitom se rozhlížel, kolik dam nemá na sobě žlutou. Bylo jich málo. Chtěl jsem se zeptat Daniela, kolik jich napočítal on, ale nikde jsem ho neviděl. Za chvíli se Isabella zvedla a odcházela. Pravděpodobně odcházela na toaletu. Chtěl jsem za chvíli vyjít za ní a "náhodou" ji potkat. A to jsem také udělal. Měl jsem z toho špatný pocit, ale chtěl jsem s ní znovu mluvit. Pomalu jsem přecházel po chodbě, kde nikdo kromě mě nebyl. Když už jsem tam přecházel asi pět minut, vzdal jsem to a vyšel na zahradu. Byl nádherný večer. Procházel jsem se po parku, šel zkratkou na svou oblíbenou lavičku, která stála obklopena křovím u břehu jezera. Nechtěl jsem, aby mě tu někdo viděl. Chtěl jsem být chvíli sám.

Uslyšel jsem nějaké hlasy, ale nevnímal jsem je. Byl jsem zabrán do svých myšlenek. Ti lidé pravděpodobně seděli na lavičce za křovím, ve kterém byla schovaná ta moje. Nejspíše se nějaký manželský pár vytratil, aby se mohli věnovat sami sobě. Chtěl jsem uchovat jejich soukromí a zvedl se k odchodu.
Najednou jsem slyšel ženský hlas, který měl prosebný tón. "Prosím nechte mně. Já nechci." "Mlč. Já se tě neptal, jestli chceš." Odpověděl zuřivý mužský hlas, který mi byl povědomý. Toto mě vzbudilo. Neslyšně jsem přišel ke křoví a odhrnul několik větví.
To, co jsem uviděl, mi doslova vyrazilo dech. Na lavičce neseděl žádný manželský pár. Seděl tam můj bratr a líbal….Och můj bože. Líbal mého anděla.

Chvíli jsem na ně nevěřícně zíral a pak bratr od ni uhl. "Toho budeš litovat, ty malá bezvýznamná poběhlice." Zlostně pronesl a já se konečně vzpamatoval z toho šoku, vyskočil z křoví a začal řvát na bratra. "Okamžitě toho nech Danieli! Pusť ji!" Bratr se jen otočil, ale nepustil ji. "Neslyšel jsi mne? Okamžitě ji pust." Pustil ji, vstal, přišel ke mě a ona se rychle odsunula na kraj lavičky, co nejdál od nás. Na tvářích se ji něco lesklo. Byly to slzy. Píchlo mě u srdce, když jsem ji takhle viděl. Chtěl jsem k ní přiskočit a ty slzy utřít, ale nemohl jsem. Ne teď. Musel jsem to vyřídit s bratrem. Daniel se na mne usmál a promluvil. "Ale copak bratříčku? Stalo se něco?" jeho hlas byl posměšný. Můj zase rozzuřený. "Jistě že stalo a oba moc dobře víme co. Proto nedělej hlupáka ze mne i ze sebe." "Tak to se pleteš, ty možná víš, co se stalo, ale já ne." Stále ten úsměv. "Danieli nech toho. Právě jsem tě přistihl, jak tady obtěžuješ slečnu Isabellu a ty mi tady takhle nestydatě lžeš? To nemyslíš vážně. Copak si myslíš, že jsem slepý a hluchý?" "Ale no tak, Edwarde, přece se nebudeme takhle hádat kvůli bezvýznamné dceři doktora. Ještě k tomu adoptované."

Tohle byla poslední kapka. Pohár mé trpělivosti se přeléval obrovskými vlnami přes okraje. Napřáhl jsem ruku a bratra uhodil do tváře. "Takhle, už o ni NIKDY nepromluvíš, rozumíš? NIKDY!" Bratr se znovu napřímil. Mým úderem se nenechal odradit. "Toho budeš litovat, Edwarde." Otočil se a odcházel. "O tom vážně pochybuji." Zavolal jsem ještě za ním. Zhroutil jsem se na lavičku. Okamžik tam seděl s hlavou v dlaních a zavřenýma očima. Musel jsem se uklidnit, abych se na Isabellu mohl znova podívat. Za okamžik jsem měl pocit, že se mi to začíná dařit a zvedl zrak, aby nemusela tak dlouho čekat. Musela být na tom mnohem hůř než já. Já sice svého bratra nenáviděl, za to, co ji provedl, ale jak se musela cítit ona? Otočil jsem se směrem, kde seděla a otevřel oči. Kde je? Na lavičce nikdo neseděl ani vedle ní nikdo nestál. Jediné, co tu po ni zbylo, byla maličká bílá kabelka. Nevšímal jsem si ji, vyskočil jsem na nohy a začal se rozhlížet. Byl jsem tu sám. Prošel jsem blízké okolí kolem lavičky, ale nikde jsem ji nenašel. Vrátil jsem se na to hrozné místo a vzal její kabelku. Musím ji ji vrátit. Šel jsem zpět do domu. Na chodbě mě ale něco napadlo. Nemusel jsem kabelku vrátit hned, mohl jsem si ji nechat jako pojistku, že ji ještě někdy uvidím. Schoval jsem taštičku do velkého džbánu s pokličkou, který sloužil jako dekorace a vrátil se do sálu. Nikde jsem neviděl ani Daniele ani Isabellu a dokonce i její otec tu nebyl.

Do konce plesu jsem už s nikým netančil a téměř ani nemluvil. Šel jsem do herního salónku a sedl si do křesla v koutě. Poté, co všichni hosté odešli, šel jsem k sobě do pokoje, převlékl jsem se a ulehl do postele. Nemohl jsem spát, pořád jsem musel na ni myslet. Najednou jsem si vzpomněl na její kabelku. Vykradl jsem se z pokoje a nepozorovaně sešel dolů a kabelku donesl do svého pokoje. Sedl jsem si na postel s taštičkou v rukou. Přemýšlel jsem, jestli ji mám otevřít. Stejně se to nedozví. Blesklo mi hlavou a já ji otevřel. Vypadly z ni dvě lahvičky. V jedné byla jemně narůžovělá tekutina a druhá byla voňavka. Jemně jsem k voňavce přičuchl a do nosu mě udeřila její příjemná,ale nekoncentrovaná vůně. Nebylo to, jakoby jsem znovu cítil Isabelinu vůni. Vzal jsem polštář a jemně potřel kousek povlečení. Přičichl jsem si a už to bylo mnohem lepší. Jakoby tu se mnou Isabella byla a já mohl znovu cítit její vůni. Lehl jsem si na polštář a přemýšlel.

Přemýšlel jsem nad svým chováním. Zakázal jsem si na ni myslet jinak, než na ostatní dívky na plese. Snažil jsem se to dodržet. Nešlo to! Mezi námi byla nějaká záhadná síla, která mi zakazovala být k ní lhostejný. Nechápal jsem to. Bylo ti silnější než já. A potom jsem si to uvědomil. Kolikrát jsem o tom četl v knihách? Kolikrát to viděl předvádět nejrůznější herce v divadle? Bylo to tak stejné a přece tak jiné. Rychle tlukoucí a zahřívající se srdce, stav omámení, v duchu jsem ji dokonce oslovoval andělem. Ne, to není možné! Co když jsem se ZAMILOVAL????
Chtěl jsem pokračovat ve svých úvahách, ale najednou si nic nepamatuji. Jen její vůni.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 iva iva | 13. srpna 2009 v 15:40 | Reagovat

myslim že tě nebude nikdo nenávidět spíš budou štastni že píšeš dál.....super tahleč kapča ani se mi nezdá že by byla kratší ale opravdu super...kdy bude další?

2 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 13. srpna 2009 v 15:56 | Reagovat

Jůůů...konečně mu to docvaklo..xoP jinak je to znova překrásný..!!máš fakt talent..xo)

3 Gigles Gigles | E-mail | 13. srpna 2009 v 16:08 | Reagovat

Kouzelný díleček! Je super, že to píšeš z více pohledů,je to pak takový úplný. Píšeš fakt krásně,máš dar člověka vtáhnout do děje. Vypadá to, že ode mě se snad ani ničeho jinýho než chvály nedočkáš. Naprosto dokonalý...pokračování prosím!

4 Astirie Astirie | 13. srpna 2009 v 16:26 | Reagovat

Nadherny dilek .. moc se mi libi tve psani z Edwardova pohledu .. je hodne zajimave ..
Tesim se na dalsi dil tve naprosto UZASNE povidky :) - pohadky :)
Jsme zvedava jak se to dal vyvine s Danielem .. a jestli neco provede Edwardovi, Belle a jejimu otci

5 Ell Ell | 13. srpna 2009 v 16:42 | Reagovat

Díky, díky vám všem... fakt mi vaše komenty dělají obrovskou radost a je to pro můj mozkový motor jako benzín xD
Další díl? tak to fakt nevím. už na něm pracuju, ale kdy ho dokončím, to fakt zatím nemám páru.

Jako mě by to asik nebavilo psát jen z Bellina pohledu. Navíc je to pro mě zajímavé, pokoušet se vtělit do chlapa. Nikdy jsem jako moc nepřemýšlela, jak přemýšlí oni. Tak doufám, že Edward není nějak moc zženštělý. Musím přiznat, že občas píšu že Edward dělala a tak, ale to už asik nezměním.

6 Adellka Adellka | 13. srpna 2009 v 17:00 | Reagovat

ÚŽansééé dokonalé taky se mi moc líbí jak to píšeš z Edwardova pohledu je to hodně zajímavé:Dtěším se na další

7 hanicka hanicka | E-mail | 13. srpna 2009 v 22:56 | Reagovat

dokonalé nic jiného na tuto povídku nejde říct

8 ClairdeLune ClairdeLune | Web | 15. srpna 2009 v 11:20 | Reagovat

Kráááása!! Poviedku som začala čítať iba teraz ale zhltala som ju za dve hodiny. A tá pesnička H16 milujem je úžasná!!

9 ClairdeLune ClairdeLune | Web | 15. srpna 2009 v 15:27 | Reagovat

Dobre asi to tak funguje. Aspoň myslím...
Fajn máš nejaké presné požiadavky, ktoré budem dodržiavať??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama