Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-18.kapitola

16. srpna 2009 v 17:50 | Ell :) |  Tajemství nebe

18.kapitola je tu!!!! Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nějak jsem neměla čas na psaní.

Tahle kapitola je z částečně z pohledu Belly a částečně z pohledu Edwarda. Popisuje dny po plese a Štědrý den na Carlislově panství.

Hudba: Tak co třeba Davida Deyla-Teď hned Písnička

Obrázek: Prozradím jen to, že se hodí k písničce a písnička k obrázku a to všechno dohoromady k téhle kapitole :)

Už to znáte, pište prosím komenty!!!Ell :)



18.kapitola - Kytice


Isabella:

Nespala jsem! Vůbec! Snažila jsem se to zahnat, nemyslet na to, co se stalo. Nešlo to! Nikdy bych nevěřila, že se někdo takhle může chovat. Život není pohádka. O NĚM jsem si udělala už jasnou představu, ale co jeho bratr? Ten se ke mně zachoval opravdu velmi hezky.

Do mého pokoje vtrhla Hilary a tím přerušila chod mých myšlenek. Ani jsem si nevšimla, že už začalo svítat. Ještě za ní ani nezapadly dveře a už chrlila otázky. Nemohla jsem ji odpovídat. Prostě nemohla. "Bello? Není ti něco? Pan Carlisle říkal, že ti včera nebylo dobře." Konečně přestala drmolit o plese. Byla pravda, že jsem se necítila úplně dobře, ale to určitě nemělo nic společného s nemocí. Pokud ovšem neexistuje nemoc, která je způsobená zklamáním, urážkou a nejmenuje se Ples.
"Zavolám pana Carlisla." Rozhodla se. "Ne Hilary, nejsem nemocná, jen unavená." Protestovala jsem. Ona se ale nedala přesvědčit a už byla pryč. Rezignovaně jsem spadla zpět do polštářů. Za okamžik se Hilary přiřítila zpět a za ni spěchal Carlisle. Vyšetřil mě, a když skončil, pověděl. "Bello, opravdu jsi nemocná. Máš horečku. Musíš zůstat v posteli, odpočívat a hodně pít. A ty Hilary" Otočil se na zmíněnou "ji teď nebudeš obtěžovat řečmi o plese, rozumíš? Potřebuje klid." Jeho hlas byl zdvořilý jako vždy, ale tentokrát v něm byla slyšet i autorita. "Jistě, pane." Carlisle ji ještě poučoval, kolik toho mám vypít, co jíst a potom odešel. Hilary také na chvilku odběhla, ale za okamžik zase přišla s mou snídaní a neubránila se několika otázkám o plese. Po snídani, z které jsem toho moc nesnědla, jsem na rozdíl od noci usnula.

Byla jsem na projížďce s Hilary a Tomem. Najednou se Tess sama od sebe rozběhla šílenou rychlostí a jediné na co jsem se zmohla, bylo to, že jsem se držela. Potom Tess znovu zpomalila a já se rozhlédla. Byla jsem v hlubokém lese bez jakékoliv cesty nebo pěšinky. Byla jsem tam úplně sama, jen s Tess. Potom začaly stromy všude kolem šumět a ohýbat se v náporu větru, který se z ničeho nic prudce zvednul. Bála jsem se a Tess taky byla neklidná. Potom z křoví vyšel ON. Začala jsem couvat a chtěla otočit Tess, abych mohla ujet. Než jsem to stihla udělat, už držel v ruce Tessiny opratě. Celou dobu se jen usmíval, nic neřekl. Potom mě stáhl z Tess domů a chtěl to udělat znovu. Znovu na mne sahal a dožadoval se polibku. Už byl jen několik málo centimetrů od mých úst.

Najednou jsem se probudila a rychle se posadila. Byla jsem celá zpocená a zhluboka jsem oddychovala. Chytla jsem se za hlavu a v duchu si opakovala: Byl to jen sen, byl to jen sen, nebylo to skutečné, jen sen. Spadla jsem zpět do polštářů. V pokoji i venku byla tma. Závěsy nebyly zataženy. Musela jsem prospat celý den a možná i noc, podle toho, kolik je teď hodin. Musím přiznat, že až teď jsem se cítila opravdu nemocně. Hlava mě bolela a mírně se i točila.


Nastal Štědrý den. Venku bylo pořádně bílo, protože před dvěmi dny začalo sněžit tak vytrvale, že sníh pokryl úplně všechno. Můj zdravotní stav se o hodně zlepšil, takže jsem nemusela celý den ležet v posteli. Ráno mě sice Hilary budívala až kolem 11 hodiny, ale já stejně pořádně nespala. Pořád mě pronásledovaly noční můry. Nejhorší na nich bylo to, že byly pořád stejné, ale vždy se konaly na jiném místě a vyvolávaly ve mně pořád větší strach.


V jiných rodinách to nebylo jako u nás. My jsme na rozdíl od nich, brali naše služebnictvo jako součást rodiny. Nedokážu si představit, kdyby to tak nebylo. Cítili bychom se s Carlislem opuštění. Každý rok se chodilo na večerní mši do kostela, ale letos kvůli mé nemoci všichni zůstali doma.

Když jsme byli všichni shromážděni v jídelně u štědrovečerní večeře, Carlisle nejdříve přečetl z Bible příběh o narození Ježíše. Potom jsme se pustili do bohaté večeře, kterou Anna s Julií chystali několik dní dopředu. Po večeři jsme se odebrali do obývacího pokoje, kde se Hilary usadila ke klavíru a já stoupla k houslím a zpívali jsme vánoční koledy. Nakonec přišly na řadu dárky. Bylo jich opravdu hodně. I já jsem pro každého něco měla. Většinu jsem jich měla obstaraných ještě před plesem. Ty co mi chyběly, jsem pověřila Hilary, aby je obstarala.

Když už jsme se blížili ke konci, ozval se ode dveří zvonek. Anna odběhla otevřít a za chvíli se vracela s obrovskou kyticí rudých růží. Všichni v místnosti na ni nechápavě upírali zrak. Došla až ke mně a řekla. "Pro tebe, Bello." Já zalapala po dechu. Kdo mi mohl takovou kytici posílat? Potom mi to došlo. Kdo jiný by to mohl být než Carlisle. Chtěl mi jistě udělat překvapení. Otočila jsem se na něj a vděčně pronesla. "Děkuji Carlise, to jsi nemusel, vždyť už jsi mi toho dal tolik. A ještě takhle nenápadně." Usmála jsem se na něj, ale on na mě jen nechápavě hleděl. "Bello, tuhle kytici jsem ti nedal já." "Ale no tak Carlisle, už jsem tě odhalila." "Bello, já ti můžu odpřísáhnout, že jsem ti tu kytici nedal, neposlal ani nic podobného." Nechápala jsem to. Opět promluvila Anna. "Toho muže, co tu kytici donesl neznám. Předal mi ještě tuto obálku." Podala mi ji a já ji otevřela.

Drahá slečno Isabello,
vím, že je to ode mne troufalé vám takto posílat květiny, ale chtěl jsem vám tímto popřát příjemný Štědrý večer a dokázat vám, že na vás myslím. Opravdu mne hluboce rmoutí, co se přihodilo.
Také mám něco, co nejspíše postrádáte. V nejbližší době vám to pošlu zpět. Omluvte mne prosím, že ruším vaší rodinnou pohodu v tento večer.
S ústou ...

PS: Povšimněte si prosím cedulky na kytici.


Text byl napsán na luxusním dopisním papíře dokonale elegantním rukopisem. Jméno tam nebylo. Jen tři tečky. Pohltila mne hrůza. Kdo by mi mohl tuto kytici posílat a omlouvat se mi za to, co se přihodilo. Napadala mne jediná osoba.
Vzala jsem opět kytici do rukou a mezi jednotlivými kytkami našla maličký složený lísteček. Uvnitř něj stálo. Tyto růže jsou sice nádherné a překrásně voní, ale není to nic v porovnání s vaší krásou a vůní.

Nechápala jsem to. Tohle určitě nemohl poslat ON. Hilary, která se okamžitě začala zajímat, byla taky zmatená. Když jsem ale vytáhla malý lísteček, začala se rozplývat. Byla celá šťastná a už začala vykreslovat budoucnost mne a mého ctitele (jak ho nazvala). Bylo mi to nepříjemné. Kdyby jen Hilary věděla. Anna napustila do obrovské vázy vodu a vázu i s kyticí na stůl. Poprosila jsem ostatní, jestli bychom mohli dokončit rozbalování dárků, abych si mohla jít lehnout. Hilary do okamžiku, než jsem odešla, po mě házela pohledy. Poté jsem odešla a odmítla její doprovod.
Lehla jsem si do postele a zachumlala jsem se do peřin. První, druhá, třetí a čtvrtá…. Večer co večer mi slzy smáčely tvář. Ty kapky putovaly z mých očí a končily na polštářích, kterými jsem tlumila mé vzlyky. Když už mé oči neměly co ronit, teprve potom jsem usmula.

Byla jsem ve velkém tanečním sále. Byla jsem tu ale sama. Šla jsem ke dveřím a chtěla je otevřít, ale nešlo to. Zkusila jsem další. Také zavřené. Zbývaly poslední. Než jsem k nim stihla dojít, otevřely se a do místnosti vešel ON. V ruce měl obrovskou kytici rudých růží. Rozhlédla jsem se po místnosti, zda tu nejsou ještě nějaké dveře, kterými bych mohla utéct. Najednou byla celá místnost zaplavená rudými růžemi. ON se začal přibližovat a jemně mne chytil kolem pasu. Nesnesla jsem, aby se mne dotýkal. Dupla jsem mu vší silou na nohu. On ani nesykl bolestí, ani se nepohnul. Začal se z plna hrdla smát a drsně mne k sobě přitiskl. Skláněl se k polibku.

Probudila jsem se. Zhluboka jsem oddychovala. Po tvářích se mi kutálely slzy. Nebyla jsem schopna svůj dech uklidnit. Nešlo to. Oblékla jsem si tlustý župan a vyšla na balkón. Bylo tam chladno, ale až tam jsem svůj dech uklidnila. Už se rozednilo. Sedla jsem si na zem a zády se opřela o zábradlí.


Edward:

Ráno jsem se probudil a pořád na svém polštáři cítil její voňavku. Zdál se mi nádherný sen. Byl jsem v něm já, můj anděl a tančili jsme spolu. Jen my dva. Nikdo jiný tam nebyl. Poprvé jsem ji nahlas řekl, že ji miluji a ona se jen usmála a nepřestávala se mi dívat do očí. Potom sen skončil. Chtěl jsem si její voňavku nechat, abych si s ní každý večer mohl potřít polštář a mít tak pocit, že je tu se mnou. Aby se mi o ní mohlo zdát.

Musel jsem ji ale její kabelku vrátit. Nevěděl jsem ale jak to udělat, aby si nevšimla, že ji v lahvičce ubyla voňavka. Napadlo mě prostě tam voňavku vůbec nevrátit, nebo ji koupit úplně novou a tu její si nechat. Napadlo mě hodně způsobů. Nakonec jsem usoudil, že si její voňavku přeliji do nějaké prázdné lahvičky a nechám si ji. Do její lahvičky naliji stejné množství nějaké matčiny voňavky podobné vůně. Pokud jsem toto chtěl uchovat v tajemství, znamenalo to nepozorovaně se vplížit do matčina pokoje a provést rychlý průzkum jejich voňavek a jednu si na několik hodin vypůjčit. Matka si toho nevšimne. V takovém množství voňavek jako má ona, sotva pozná, že se jedna na chvíli ztratila. Zdálo se mi to jako dokonalý plán, nikdo nic nepozná. Tak jsem ho i provedl.

Další věc, kterou jsem chtěl vyřešit, bylo chování mého bratra. Pokaždé když jsem si na to vzpomněl, jsem se rozčílil a nechtěl jsem, aby se k ni přibližoval víc než na 10 kilometrů. Zvažoval jsem, zda to říct matce. Bylo by to rozumné, ale nechtěl jsem vypadat, jako maminčin mazánek, který si nic neumí vyřešit sám. Matka si ovšem všimla rivality mezi námi, hlavně teda z mé strany a jednou se mě stranou od Daniela zeptala. "Edwarde, děje se něco? Pohádali jste se snad s Danielem? Nepromluvíte spolu kloudného slova, nesmějete se spolu, nejezdíte na lovy, jako dřív." Jen jsem zatřásl hlavou. "Nic se neděje." Matka se na mne smutně podívala. " No tak, nelži mi. Mě přeci můžeš říct všechno. Jsem tvoje matka." Vždycky mě přesvědčila. Vždycky jsem ji poslechl a bylo vše tak, jak si přála.

"Víš, na plese se stalo něco, co mě hodně ovlivnilo a zasáhlo. Teda s-stalo se to asi už d-dříve…" Začal jsem trochu koktat. Nikdy jsem se s matkou o takovýchto věcech nebavil a nemůžu říct, že by mi to bylo nějak příjemné. Chtěl jsem pokračovat, ale zarazil mne pohled na matku, která se široce usmívala. Nechápavě jsem na ni zíral. "Já vím, zamiloval ses." Jak to může vědět, vždyť já sám jsem si to uvědomil teprve nedávno. "Věděla jsem to hned, jak jsi ji poprvé uviděl. Nedalo se to nepoznat na tvé tváři. Já vím, je rozkošná." Toto matčino chování bylo nezvyklé. Nikdy jsem ji neviděl se tak moc usmívat. Byl jsem ale šťastný, že se jí Isabella líbí. "A na plese? Vypadal jsi, jako bys byl v nebi, když jsi s ní tančil. Nespustil jsi z ní oči. A potom, když tak náhle odešla, jsem v tvých očích viděla ten smutek. Raději ses šel schovat do herního salónku." Smutně jsem se pousmál. Měla naprostou pravdu. Odhalila mne.

"Já vím, dělá ti starosti, jestli i ona pocítila náklonnost k tobě. Myslím, že toho se bát nemusíš. Která dívka by ti dokázala odolat? Žádnou takovou neznám, ani si ji představit neumím. A slečna Isabella, Jistě nebude výjimkou." Nic jsem neříkal, jen přemýšlel nad tím, co mi matka právě řekla. Po chvíli jsem se probudil ze svého zamyšlení. "Asi máš pravdu matko. Víš, před tím, než odešla, se stala jedna taková nepříjemná věc, která mne hodně rozzuřila. Přistihl jsem Daniela zase v parku s dívkou." Matka na mne vyvalila oči. "Jenže ta dívka byla Isabella. Uhodil jsem Daniela. Nejenže ji obtěžoval, dokonce ji i slovně urazil. Musel jsem zasáhnout, nedokázal jsem v sobě zmírnit hněv, který jsem cítil." Matka začala pomalu rudnout a musela zhluboka dýchat. Musel jsem ji uklidnit. Nakonec se to podařilo a ona už měla takovou zlost, že se okamžitě rozhodla. "Už mám těch jeho aférek tak akorát dost. Po svátcích pojede k mému bratru Jakubovi, ten už ho zkrotí a přivede k rozumu." Bylo rozhodnuto. Ani já ani Daniel jsem s jejím rozhodnutím nemohli pohnout. Musím přiznat, že mě to celkem vyhovovalo. Už se ji nikdy nedotkne.


Nadešel 23. prosinec a já ještě pořád nevěděl, jak bych měl Isabelle její kabelku vrátit. Chtěl jsem ji vrátit osobně, byla to příležitost, jak s ní znovu mluvit. Nakonec jsem to vyřešil kyticí a vzkazem. Byl jsem spokojen.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 iva iva | 16. srpna 2009 v 19:03 | Reagovat

super a ta hudba k tomu se vážně hodí a kapča super...kdy bude další??

2 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 16. srpna 2009 v 19:14 | Reagovat

Nádherná kapitola..doufám, že ji brzy dojde, že tu kytici dostala od Edwarda..xo) nemůžu se dočkat pokračování..
a chtěla sem se zeptat, jestli víš, kolik tak bude přibližně kapitol (doufám, že hodně..xoP)..

3 Ell Ell | 16. srpna 2009 v 19:21 | Reagovat

iva: tak to fakt nevím, kdy bude další. Pokusím se to napsat co nejdřív. Teď ale budu chodit na brigádu, takže moc toho času nebude.

Gabča: Jo, tak to se nemusíš bát...pokud vydrží vaše přízeň a moje prsty, tak se dočkáte ještě opravdu hodně kapitol. Odhaduju, že teď jsme tak ve polovině povídky. Ale to je fakt hrubý odhad.:)

4 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 16. srpna 2009 v 20:25 | Reagovat

Super díl (teda samozřejmě jako každý díl) ale vážně doufám, že se to všechno hezky vyřečí :-D

5 Astirie Astirie | 16. srpna 2009 v 20:29 | Reagovat

Skvela cast .. takova uklidnujici po tom vybourenem plese .. jsem zvedava jak to bude pokracovat s Isabelou, a jejimi sny a jak s Edwardem :) Ale hlavne jestli opravdu pujde Daniel z cesty nebo se o neco pokusi :)

6 ClairdeLune ClairdeLune | Web | 16. srpna 2009 v 21:17 | Reagovat

Nemám slov!! JE to také sladké ale zlatučké ;) (To nie je kritika! Ale pochvala.)

7 NikkiR NikkiR | 17. srpna 2009 v 19:12 | Reagovat

Nádhernééé!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama