Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-21.kapitola

23. srpna 2009 v 18:32 | Ell :) |  Tajemství nebe
21. kapitola vystupuje na světlo světa a představuje se vám ve své plné kráse a akčnosti.

Tahle kapitola je z pohledu Isabelly i Edwarda.
Jak skončí závod Isabelly a prince Edwarda? Kdo z nich vyhraje? Nebo se snad cesta osudu obrátí jiným směrem? Na tyhle otázky dostanete odpověď v téhle kapitole.

Hudba: Requiem for a dream v různých podobách
Na youtube najdete hodně remixů.
Hodí se to spíš až ke konci kapitoly.

Obrázek: Bylo opravdu dost těžké najít něco, co by se k této kapitole hodilo. Takže jsem tu hodila nějakého Jezdce na koni v příšerné kvalitě.

Snad se vám tahle kapitola bude líbit. Ell:)


21. kapitola - Závod


Isabella:

Bylo mi jasné, že princ je hodně rychlý a zkušený jezdec. I přesto jsem ale neměla v plánu přenechat mu vítězství na zlatém podnose. Já se jen tak nevzdám!
Popohnala jsem Tess k ještě větší rychlosti a uháněla po lesní pěšině. Nechtěla jsem se proplétat mezi stromy v lese a riskovat, že bych mohla zabloudit. Proto jsem zvolila cestu po téhle pěšině, která vedla až na kraj lesa. Potom jen zabočím do leva a pojedu po další cestě přímo k pomníčku.

Znovu jsem se ohlédla. Princ se hnal za mnou a čím dál víc se přibližoval. Otočila jsem se zpět dopředu a znovu popohnala Tess. Po nějaké chvíli jsem se znovu otočila, ale princ už tam nebyl. Nejspíše zvolil cestu lesem, kde se bude muset proplétat mezi stromy.

Hnala jsem se dál a dál. Už jsem viděla konec lesa, kde jsem se měla napojit na další cestu. Najednou z lesa vyrazili tři jezdci na koních. Dohnali mne a jeden jel po mojí levici, druhý po pravici a třetí těsně za mnou. Jejich pozice mi nedovolily zastavit, ale nutily mne udržovat tempo. Prohlédla jsem si je a začala mít strach. Už na první pohled bylo poznat, že jsou to chudí lidé. Jejich otrhané oblečení tomu nasvědčovalo. Každý z nich, ale měl na krku nějaký šperk. Zhrozila jsem se, snad to nejsou lupiči! Hilary přece říkala, že se v zdejších krajinách nepohybují.

"Promiňte, přejete si něco?" Zakřičela jsem nejistým hlasem na toho po mé pravici, aby mne přes dusot koňských kopyt slyšel. Nervózní tón v mém hlase nemohl nikdo z nich přeslechnout. Oslovený se jen zasmál zvučným smíchem, natáhl se k Tess a chytil její opratě. Zcela jsem ztratila kontrolu nad jejím řízením a převzal ji on. Začala jsme zpomalovat. Už jsme skoro byli na místě, kde se pěšina střetávala s cestou. "Co po mě chcete? Nic cenného u sebe nemám. Prosím, neubližujte mi, nechte mne jít." Zoufale jsem na něj křičela. "Takoví blázni nejsme, abychom vás nechali jít. Nebojte se, slečinko, nic se vám nestane. Vy sama jste pro nás poklad. Teda pro našeho pána. Výměnou za vás dostaneme několik měšců plných zlata. Budete se mít jako v bavlnce."

Na cestě jsem uviděla stát překrásný kočár s čtyřspřežením černých koní. Dovedli mě až těsně ke kočáru a sundali z koně. "Teď si ujasníme některé pravidla, které budeme vzájemně dodržovat po dobu naší spolupráce, jasné slečinko?" Vyhrkl na mne a já jen vyděšeně přikývla. "Takže. Vy se nám nebudete snažit utéct a my vám na oplátku zařídíme bezpečí. Tak to bude jednodušší jak pro nás, tak i pro vás. Rozumíme si?!" Opět jsem jen němě přikývla. "Tak teď laskavě pohněte tím vaším urozeným zadečkem a nasedněte do kočáru!" Ten člověk byl tak odporný. Už jsem se na něj nemohla ani podívat. Otočila jsem se a šla nasednout do kočáru. "Bille, pomož ji. A budeš jí v kočáru hlídat, jasné? Znáš pravidla. Zatažené závěsy, spoutané ruce." "Jasně pane." Odpověděl mu poměrně pohledný, asi 25 letý vysoký muž s černými vlasy. Přišel ke mně a pomohl mi do kočáru nastoupit. Potom vlezl za mnou a zavřel dveře. Zatáhl závěsy a otočil se na mne.

" Když mi slíbíte, že nebudete odhrnovat závěsy, ani se mi snažit utéct, tak vás nebudu poutat. Vím, že to pro vás musí být těžké, a proto vám to nechci ještě více znepříjemňovat. Slibte to!" Nebyla jsem schopna slova, tak jsem zas pouze přikývla. Najednou se kočár rozjel.

Co mi chtějí udělat? Proč mě chce nějaký cizí muž? Jak bude chudák Carlisle vyděšený a co teprve Hilary? Proč jsem ji neposlechla? Zase měla pravdu a já tvrdohlavá ji neposlechla. Bůh ví, zda se s ní ještě někdy shledám a budu se ji moci za vše omluvit? Začala jsem v duchu propadat panice. Ne, to nesmím dopustit. Musím zachovat chladnou hlavu. No tak Bello, musí být nějaká naděje! Přemýšlej!

Jediné co jsem věděla. Jede směrem, kterým bych jela i já s Tess. To znamenalo jediné. Pojedeme kolem pomníčku! To je má jediná naděje na záchranu. Tento muž, co seděl se mnou v kočáře, by mi byl jinak sympatický, kdyby se mne zrovna se svými kumpány nepokoušel unést. Nechtěla jsem mu způsobit potíže, ale tady jde přece o mou svobodu a možná i o mnohem více.

Odhadovala jsem, že kočár právě projíždí křižovatkou kolem pomníčku. Na jejich výhružky jsem nedbala a rozhodla se. Doufala jsem, že u pomníčku už bude stát princ Edward a čekat na mě, až přijedu s Tess. Podívala jsem se na mého strážce, který si mne momentálně nevšímal a udělala to. Rychle jsem odhrnula tmavě modrý závěs a z plna hrdla zavolala "Pomoooooooooc!!!!" Pěstí jsem bouchala do okenního skla. Viděla jsem, že princ Edward už zde je. Jeho kůň byl přivázán u jednoho ze stromů. Princ seděl na lavičce, která tu byla. Zahlídl mě ale? To jsem nedokázala říct.

Všechno se seběhlo tak rychle. Můj strážce jednou rukou chytil obě má zápěstí a tou druhou zatáhl závěs. "Chtěl jsem to udělat jednodušší vám i sobě, ale řekla jste si o to." Z kapsy kabátu vytáhl provaz, kterým mi spoutal ruce k sobě. Potom vytáhl další provaz. Jeden jeho konec připevnil k mým poutům a druhý ke své ruce.

Kočár ujížděl neznámo kam a já ztratila i tu poslední naději na záchranu.


Edward:

Hilary odstartovala závod a Isabella se rozjela. "Nemějte obavy, dám na ní pozor." Pronesl jsem ještě k Hilary a také se rozjel. Isabella se na mě několikrát ohlédla a pořád zrychlovala, stejně jako já. Půvabná jezdkyně přede mnou chtěla pravděpodobně jet po pěšině a potom se napojit na cestu, která vedla přímo k pomníčku. Já jsem odbočil do lesa a jel přímou čarou k místu, kde jsem odhadoval cíl. Kličkoval jsem mezi stromy a prodíral se mezi větvemi, které visely až k zemi.

Cesta ubíhala rychle. Bylo jisté, že cestou, kterou si slečna Isabella zvolila, nemůže do cíle dojet rychleji i kdyby její kůň měl křídla. Začal jsem přemýšlet, co si budu přát, pokud vyhraji, což bylo zřejmé. Musím být připraven, až příjde řada na odměnu. Nesmím něco neuvážené plácnout. Věděl jsem moc dobře, co bych si nejvíce z celého srdce přál. Polibek od mého anděla by byl tou nejkrásnější cenou, jakou bych kdy za co vyhrál. Na druhou stranu nechci, aby mne políbila jen proto, že jsem vyhrál a sám si to vymyslel. Chtěl jsem, aby mne políbila proto, že mne má ráda. Jak by se cítila? Můj bratr si od ní vzal polibek, který mu nechtěla dát a já bych udělal to samé? Ne, to nemohu dovolit.
Další možnost byla, přát si koncert jen pro mě. Velmi příjemná alternativa.

Dojížděl jsem k pomníčku. Už jsem byl u něj. Rozhlížel jsem se do všech směrů, ale slečnu Isabellu nikde neviděl. Seskočil jsem z koně, přivázal ho ke stromu a sedl si na lavičku. Ponořil jsem se znovu do myšlenek, když jsem velmi blízko uslyšel dupot koní a kola kočáru. Křižovatkou zrovna projížděl honosný kočár s černým čtyřspřežením. V okně jsem zahlédl nějakou ženu, která bušila do okenního skla. Najednou se ten závěs zatáhl a kočár uháněl dál.


Ta žena, spíš dívka. Její obličej. Byla mi povědomá. Znal jsem ji. A potom mi to došlo. To byla Isabella! Běžel jsem ke koni, odvázal ho, nasedl na něj a vydal se za kočárem.
Bylo víc než jasné, že v tom kočáře Isabella neseděla dobrovolně. Napadla mě jediná možnost. Někdo ji unáší. Ale proč by unášeli zrova Isabellu, dceru doktora, za kterou toho nemohli moc dostat na oplátku zpět? Nebo se snad někdo dozvěděl o mé lásce k ní a chtěli vydírat mne? Ne, to byla hloupost. Jediný, kdo věděl, jaký cit k ní cítím, byla má matka. A ta by byla sama proti sobě, kdyby to řekla někomu dalšímu. Má matka na mě poznala, že jsem zamilovaný, co když to poznal i někdo další?

Jel jsem dost dlouho. Už se pomalu začalo stmívat, když jsem v dáli spatřil malý zámeček. Poznal jsem ho už z dálky. Jednou, když jsme s bratrem byli na lovu, jsme zajeli až sem. Už byla noc a nechtěli jsme se ztratit. Šli jsme se optat, zda by nám nepůjčili lucernu. Místní paní trvala na tom, abychom zůstali u nich až do rána. A tak jsme tu přespali.

Kočár už byl u zámečku a já teprve vjížděl do parku. Seskočil jsem z koně, zavedl ho do zahrady a uvázal u stromu. Potom jsem se nepozorovaně přiblížil až k jednomu ze zadních vchodů zámku a vzal za klidu. Díkybohu bylo otevřeno. Rozhlédl jsem se všude kolem a vklouzl dovnitř.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 23. srpna 2009 v 19:30 | Reagovat

Pááni, super... jen piš dál...

2 ♥ClairdeLune-SB♥ ♥ClairdeLune-SB♥ | Web | 23. srpna 2009 v 19:48 | Reagovat

Budú spolu však? A nikto ju nezabije, neznásilný, však?? Prosíím :-|  :-)  :-)

3 barulka barulka | 23. srpna 2009 v 19:49 | Reagovat

takhle to ukončit...rychle piš, nebo se zblíznim

4 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 23. srpna 2009 v 19:51 | Reagovat

kráááásnýýý!!!jsem zvědavá, jak to všechno dopadne..prosíííím, ať je tu další kapča co nejdřív..;-)

5 Ell Ell | 23. srpna 2009 v 19:55 | Reagovat

Nebuďte zvědavé, budete brzo staré  ;-)  :-D

6 Ell Ell | 23. srpna 2009 v 19:57 | Reagovat

Jo a ještě. Zítra určo další kapča nebude, bo budu na brigádě. A až příjdu, tak pochybuju, že budu mít ještě sílu na psaní. Takže jí čekejte snad pozítří ;-)

7 NikkiR NikkiR | Web | 23. srpna 2009 v 20:05 | Reagovat

Nááádhera!! :-)

8 Gigles Gigles | E-mail | 23. srpna 2009 v 20:17 | Reagovat

Ty jo člověk je chvilku pryč a takových kapitol co tu je. Všechny jsou samožřejmě překrásné a povídka se pěkně zamotává. Sem moc zvědavá jak se to bude vyvýjet. Jako vždy mám jen slova chvály, píšeš prostě krásně..dokonalýýýýý!

9 Ell Ell | 23. srpna 2009 v 20:39 | Reagovat

Gigles:Tak to v tom případě vítej zpět! To je snad dobře, že tu přibylo tolik kapitol, aspoň máš co číst, ne?  ;-)  :-D

10 Sylvín Sylvín | 23. srpna 2009 v 20:48 | Reagovat

další  :-D  :-D  dokonalost sama, já to asi nevydržím

11 Gigles Gigles | E-mail | 23. srpna 2009 v 22:13 | Reagovat

Ell: No jasně, že je!! Sem se taky celou dovču těšila až si přečtu pokračování, a to taky bylo to první co sem po příjezdu udělala..prostě závislák no. A může za to to tvoje kráááááásný psaní. A tímto se taky omlouvám za absanci komentů..od teď už nebude chybět ani jeden!! :-D

12 gaudi gaudi | Web | 23. srpna 2009 v 23:47 | Reagovat

waw dnes vôbec nestíham..všetky úžasné poviedky naraz...nádherný diel! dufam že sa Edward zahrá na hrdinu xD

13 iva iva | 24. srpna 2009 v 7:47 | Reagovat

SUPER UŽ SE TĚŠÍM NA DALŠÍ :-)

14 Sandruš Sandruš | 24. srpna 2009 v 11:50 | Reagovat

páne jo,ty vážně umíš překvapit!!! :-D

15 Astirie Astirie | 24. srpna 2009 v 18:11 | Reagovat

krasna kapitolka .. konecne nejake poradne vzruso :)
Uz se tesim na pokracko ... jo a vsadim se ze ten pan je Daniel .. :)

16 gaudi gaudi | Web | 26. srpna 2009 v 12:39 | Reagovat

kedy bude pokráčko?  :-(

17 Astirie Astirie | 26. srpna 2009 v 18:41 | Reagovat

Jo Ell .. bude dneska jak jsi rikala? :)

18 Ell Ell | 26. srpna 2009 v 19:33 | Reagovat

sorry lidi.Dneska dopo jsem s 22.kapitolou zásadně pohla (už mám skoro 4 stránky ve wordu), ale ještě to není úplně celé. Odpoledne jsem nebyla vůbec doma a užívala si na koupáku, takže jsem to nemohla dokončit.Pokusím se teď, ale nevím, jak to dopadne. ;-) Takže můžete jen doufat :-D a já taky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama