Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-22.kapitola

26. srpna 2009 v 22:20 | Ell :) |  Tajemství nebe
Rekordně dlouhá (4 a půl stránky ve wodru) 22. kapitola je tu!!!

Tato kapitola se skládá ze 3 pohledu. Historicky poprvé se vám otevře mysl Hilary. Poté je tu pohled Isabelly a Edwarda.

Kdo jsou Isabellini tajemní únosci? A kdo je jejich pán, který je pro ní poslal? Zasáhne princ Edward a osvobodí svoji lásku? Nebo bude jen smutně přihlížet? To se dozvíte v této kapitole.

Obrázek: Tentokrát je tu malá změna. Možná už jste zvyklé na obrázek na začátku kapitoly.Tentokrát se ale nic takového nekoná. Za prvé proto, že jsem se nemohla rozhodnout mezi dvěma obrázky a za druhé proto, že by vám to mohlo hodně napovědět ohledně děje. Na oba obrázky, ale narazíte v textu.

Hudba: Moje doporučení: Morandi - Save me. Popř. koukněte i na ten klip (jestli ho neznáte) Podle mě je celkem vydařený. Hlavně to Save me mezi obilím:). Tuhle písničku jsem ale vybrala hlavně kvůli textu. Takže tady je tex a překlad. Můžete si s tou písničkou i zaspívat. :)
Dál trochu pomalejší rytmy v podobě Hany Pestle - Need. Text a překlad tady.

Užíte si tu kapitolu a komenty prosím. Vaše Ell :)


22.kapitola - Vězení


Hilary:

Zůstala jsem s Johnem stát na pěšině a už viděla jen princova záda, jak se rychle vzdaloval. Jako vždy jsem měla o Bellu obavy. Hrozila jsem se její šílené jízdy. Tentokrát jsem ale byla ráda. Budou se předhánět na koních. Dojedou k pomníčku a mohou si o samotě popovídat. A pokud budeme mít štěstí, princ Edward vyhraje. Co by si mohl přát muž, který má vše od tak krásné dívky jako Bella, která se mu nesporně i líbí. Polibek by byl nevyhnutelný.

S Johnem jsme se vydali po pěšině. Vždy jsme jezdili po této pěšině a poté se napojili na další cestu, která vedla přímo k pomníčku. S Johnem jsme si příjemně povídali. Vždy jsme byli velmi dobří přátelé. Poslední dobou jsem ale začala pociťovat něco víc. Trávili jsem spolu více času, více si povídali a tím více si i rozuměli.

Pomalu jsme dojížděli k pomníčku. Už jsem se rozhlížela, zda je uvidím procházet se po některé z cest, nebo sedět na lavičce. Nikde jsem je neviděla. Museli být za zatáčkou. Už jsme stáli u pomníčku, ale po princi, Belle ani jejich koních nebyla ani stopa.

"Johne, kde můžou být?" Otočila jsem se na Johna. "Neboj se, třeba si ještě někam zajeli." Počkáme tu a oni se jistě za chvíli vrátí." Sesedl z koně, pomohl i mě a uvázal koně ke stromu. Já jsem odešla doprostřed křižovatky a rozhlížela se do všech směrů. Pořád je nikde nebylo vidět. Začala jsem být opravdu nervózní. Sedla jsem si k Johnovi na lavičku. Nervózně jsem si hrála se svými prsty. Po chvíli jsem vyskočila z lavičky a začala přecházet tam a zpátky.
"To je hrozné, nevědět, kde jsou a nemoci s tím nic dělat. Moc bych se nedivila, kdyby Bella vyskočila někde z keříku a začala se mi smát, jaké si dělám starosti." Rozhlédla jsem se po okolí, ale nikde jsem nikoho kromě Johna neviděla. "Bello, vylez, tohle není vůbec vtipné." Zakřičela jsem do neznáma a čekala, kde se objeví. Nikdo však nepřišel. "Třeba princ Bellu pozval na jejich palác. Ale to by na nás počkali a řekli nám, kam jedou. Nebo se jednomu z nich přihodilo nějaké lehké zdanění a jeli ke Carlislovi na ošetření. Ale kdejakou oděrku by zvládla ošetřit i Bella. Ne, určitě se jim nestalo nic vážného."

John vstal z lavičky a chytil mne za ruce. "Já se pojedu kousek podívat, jestli na ně nenarazím a ty tu počkej v případě, že by se vrátili, dobře?" "Johne, já mám strach. Co když se jim něco stalo. Jestli ano, nikdy si neodpustím, že jsem Bellu nechala takhle jezdit." Rozplakala jsem se. John mne obejmul kolem ramen a přitiskl si mne na svou hruď. "Pšššššt, to bude dobré, najdeme je, uvidíš."
"No tak, Hilary, teď není čas na fňukání. Vzchop se! Musíme je začít hledat!" Začala jsem si v duchu nadávat.

Odklonila jsem se od Johna a tentokrát už promluvila nahlas. "Jedu s tebou. Nedokážu tu jen tak sedět a čekat." "Ne, pojedeš domů a pošleš sem Toma, Maxe a Jamese a pokud to bude možné, tak i pana Carlisla, ano?" Chtěla jsem protestovat, ale potom mi došlo, že čím více lidí je bude hledat, tím větší šance je na nalezení. A taky pan Carlisle musí vědět, co se stalo. Jen jsem němě přikývla a už spěchala odvázat Lízu. John mi pomohl nasednout a já už uháněla k panství….



Isabella:

Můj strážce mne po mém pokusu na záchranu bedlivě sledoval. Nemohla jsem udělat jediný pohyb, aby mne nepropichoval pohledem.
"Co teď se mnou bude? Kam mě to vezou? Co se mnou udělají a kdo je ten záhadný pán, pro kterého mne unesli?" Takovéto a mnoho dalších otázek mi vyvstávalo na mysli. Myslela jsem na Carlisla, Hilary, Annu, Toma, Johna a všechny ostatní z mého domova. Představovala jsem si, jak asi bude Hilary vyděšená, až zjistí, že nejsem u pomníčku. Nedokázala jsem myslet na svou rodinu, blízké ani na prince Edwarda. Kdybych na ně ještě chvíli vzpomínala, slzy by byly nevyhnutelné. Já svým únoscům ale neukážu svou slabost! Budu silná!

Sebrala jsem všechny zbytky své odvahy, které mi ještě zbyly, a položila otázku, která mne tak tížila. "Promiňte, povíte mi, kam mne to vezete?" Mohla jsem na něj zařvat, ale úmyslně jsem si zachovala svou zdvořilost, protože se mi hrubé chování příčilo. A navíc, kdybych se pokusila křičet, pravděpodobně by se mi zlomil hlas. "To vám nemůžu říct." Smutně se na mne podíval můj strážce. " Povíte mi alespoň, kdo je váš pán?" "Je mi líto, ale ani toto vám nemůžu říct. Mám přísný zákaz s vámi mluvit, natož vám podávat jakékoliv informace."

Tento mladík by byl docela milý člověk, kdyby nepatřil do skupiny loupežníku, jak jsem je v duchu nazývala. Nemohla jsem ho odsuzovat. Kdo ví, jak bych skončila já, kdyby se mne Carlisle neujal. Tento muž bohužel neměl takové štěstí jako já.

Po zbytek cesty bylo ticho. Rušilo ho jen klapot koňských kopyt a drnčení kočáru, jenž do něj potichu pronikalo. Nevěděla jsem, zda je venku ještě světlo, nebo už se zešeřilo. Najednou se zvuk, který vycházel zpod kol kočárů, změnil. Za chvíli kočár začal zpomalovat, až úplně zastavil.

Bill, můj strážce, odhrnul závěs a pronesl. "Jsme na místě, kde dnes přespíme. Zítra budeme pokračovat v cestě." Otevřel dveře kočáru, vystoupil a pomohl vystoupit i mě. Ocitla jsem se na štěrkové cestě. Když jsem vzhlédla ze země, údivem mi spadla brada. Stála jsem před malým zámečkem. Kolem něj se všude rozprostíraly na pohled ne moc upravované zahrady. Nestihla jsem si to místo ani pořádně prohlédnout a už slyšela povely toho tlustého muže, který byl pravděpodobně jejich velitel.

"Bille, odveď ji dovnitř. Ta služebná vás zavede do pokoje, ve kterém bude slečinka spinkat." Ke konci svého příkazu se obrátil na mne a odporně se usmál. Potom se opět obrátil na Billa. "Budeš ji v noci za dveřmi hlídat. Aby se nám slečinka nepokusila utéct." Bill jen přikývl a už mě vedl k zámečku.

Vstoupili jsme dovnitř. Uvnitř to vypadalo poměrně obyčejně. Přemýšlela jsem, kdo zde asi bydlí a jestli má vůbec ponětí, co se tady děje. Pod schodištěm na nás čekala obtloustlá žena, kolem 50 let. Na této osobě bylo poznat, že moc dobře ví, o co se zde jedná. "Dobrý večer." Pozdravila Billa. Na mne se jen podívala opovržení hodným pohledem. Kývla na nás a už kráčela nahoru po schodech. Bill se také rozešel do schodů, já zůstala stát, ale jakmile se lano, které mne s Billem poustalo natáhlo, donutilo mne to taky se pohnout.
Došli jsme do jednoho z pokojů. Nebyl ničím výjimečný. Sladěný do zelena, s jednou postelí, dvěma křesly a stolkem. Billy mi odvazoval pouta a ta žena ukázala na šaty, které byly přehozeny přes jedno z křesel. "Tohle si zítra oblečeš. Ještě ti přinesu večeři."

Potom odešla. Billy se rozvalil do jednoho z křesla. Já jsem nejistě přešla k oknu a zvažovala své možnosti na útěk. Pokud Bill neodejde v noci ode dveří, moje šance jsou nulové. "Nepříjemná ženská, že?" Ozval se najednou Bill. Otočila jsem se k němu a vyjeveně na něj zírala. "No vždyť víte, ta služebná." Jen jsem němě kývla. "Jo, ještě jsem vám neukázal, kde je koupelna. Pojďte." Zvedl se z křesla a vyšel z pokoje. Šel po chodbě a já za ním. Až skoro na konci chodby se zastavil před jedněmi dveřmi. "Taky." Ukázal na dveře. "Mohu?" Zeptala jsem se a on jen pokynul rukou. Ani z koupelny nevedla žádná úniková cesta. Byla jsem tu uvězněna.

Při cestě zpět jsem nahlédla pootevřenými dveřmi do jednoho pokoje a viděla tam klavír. "Mohu dovnitř?" Zeptala jsem se Billa. Ten jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. Přišla jsem ke klavíru a odkryla klaviaturu. Bill se znovu rozvalil do jednoho křesla u dveří. Začala jsem hrát. Znovu mne pohltil ten pocit, který jsem cítila, vždy, když jsem na něco hrála. Najednou jsem nebyla nešťastná ani smutná. Byla jsem jako omámená. Ani nevím, jak dlouho jsem hrála. Když najednou do pokoje vtrhla ta služebná. "Tak to by stačilo, ne? V pokoji máš večeři." Ani jsem nestihla poděkovat a už zase zmizela.

Došla jsem do pokoje a najedla se. Po celou dobu mne Bill nespustil z očí. Sem tam prohodil nějakou větu a potom odešel, ale slyšela jsem, jak přechází za dveřmi. Byla jsem unavená, ale bylo mi jasné, že neusnu. Přesto jsem se svlékla do spodničky a košilky a zalezla do postele. Nemohla jsem usnout. Taky jsem nemohla jen tak ležet v posteli. Proto jsem vylezla ven a zahleděla se z okna.



Edward:

Potichu jsem šel chodbou. Nemyslel jsem na nic jiného, než se na ni. Nevěděl jsem, kdo její únosci jsou, co po ní chtějí, vůbec nic jsem nevěděl. Strachoval jsem se o ní. Co když ji ubližují, ponižují? Musím jednat rychle. Netušil jsem ani, kde je. Z horního patra se ozýval zvuk klavíru. To musela být ona. Nikdo jiný, koho jsem znal, neuměl takhle hrát. Uslyšel jsem kroky. Nevěděl jsem, odkud se ozývají. Raději jsem se schoval za závěs u okna, který vypadal jako dokonalá skrýš. Chvíli po tom kolem prošla nasupeně nějaká stará žena. Dupala po schodech. Vyčkal jsem ještě chvíli a chtěl vylézt se své skrýše. Zarazily mne kroky, které se ozývaly ze schodiště. Ta žena šla zpátky. Počkal jsem, až přešla a zadním schodištěm, které bylo určeno pro služebnictvo, jsem vyšel nahoru.

Opatrně jsem chodil ode dveří ke dveřím, poslouchal a hledal, kde by Isabella mohla být. Nikde nikdo nebyl. Přiložil jsem ucho k dalším dveřím. Uslyšel jsem mužský hlas. "Chutná vám to jídlo?" Zalezl jsem do vedlejšího pokoje a vyčkával. Za nedlouho muž z pokoje vyšel a sedl si do křesla. Až teď jsem zjistil, že nemám žádný plán. Co teď? Můžu zde sedět do rána. Ten muž mi to ale strašně moc usnadnil. Za chvíli, bylo slyšet slabé chrápání a já poznal, že usnul. To byla moje jediná šance.

Dostal jsem se ke dveřím. Potichu je otevřel, vklouzl dovnitř a zavřel za sebou. Isabella stála u okna jen v košilce a spodničce. Takhle bych ji nikdy neměl vidět. Ale i přesto, se mi ten pohled líbil. Teď jsem ale musel myslet na únik. "Slečno Isabello?" Zprudka se otočila, byla vyděšená. Dokonce ji po tvářích tekly slzy. Jakmile mne uviděla, usmála se a udělala nejistý krok ke mně. Já udělal taky jeden krok k ní. Potom se rozběhla a zastavila se až o mou hruď. Omotal jsem ruce kolem ní. Užíval jsem si tuto chvíli. Byl jsem v sedmém nebi a plul na jednom obláčku s mým andílkem. Ač se to zdálo nemožné, tento úžasný pocit se ještě znásobil, když Isabela zašeptala. "Princi Edwarde." A dál smáčela slzami mou košili.



Chtěl jsem takhle zůstat stát s ní v náručí celý svůj život a ještě by to pro mne bylo málo. Isbella se ode mne odtáhla a kajícně mi vzhlédla do očí. "O-o-omlouvám se, nechala jsem se unést. Měla jsem takový strach, že už nikdy neuvidím nikoho z mých známých." Znovu ji putovaly slzy po tvářích. Nemohl jsem se na ní takhle dívat. "To je v pořádku. Nic se nestalo." Vztáhl jsem ruku k její tváři a chtěl utřít ty slzy. Nestlihl jsem se ani konečkem prstů dotknout její tváře, protože uhla. Zabolelo mne u srdce. Toto ji zbylo jako vzpomínka na mého bratra. Sebral jsem ze země její oblečení a podal jí ho. V tom jsme za dveřmi uslyšeli zuřivý hlas. "Bille, jak si představuješ tu chrápat?"

"Běžte do postele, lehněte si a předstírejte spánek." Zašeptal jsem ji. "A co vy?" Podívala se na mne se strachem v očích. "Pokud vám to nebude vadit, schovám se pod vaši postel." Jen přikývla a utíkala do postele. Já si zalezl pod postel a poslouchal. "Já nespím, pane." Ozývalo se za dveřmi. "Nelži, přistihl jsem tě, jak tu chrápeš, takže mi do očí nelži." "Ale, pane…" "Sklapni. Tvoje výmluvy mě vůbec nezajímají." Dveře se potichu otevřely. Tenký proužek světla jimi pronikl dovnitř. Potom se znovu dveře zavřely.

"Spí." Ozvalo se za dveřmi. "Máš štěstí. Dokážeš si vůbec představit, co by s náma princ Daniel provedl, kdybychom ji neuhlídali?" Tato věta mi vyrazila dech. Cože? Daniel? To není možné! Je přece u strýce Jakuba ve Skotsku. Ten by mu nic takového nepovolil. Leda, že by to zorganizoval bez jeho vědomí. Zbláznil se? Copak se můj kdysi tak šlechetný bratr docela zbláznil?

"Pošlu sem Paula, aby tě vystřídal v hlídání. Nemůžeme si dovolit, aby nám kvůli tvé únavě utekla." Toto mne vyrušilo z přemýšlení o mém bratru. To je naše jediná možnost. Budeme muset jednat rychle. Za dveřmi jsem slyšel vzdalující se kroky a naštvaný šepot. "Aby se nezbláznil."

Vylezl jsem z pod postele. Isabella ležela v posteli a vyděšeně na mne zírala. Natáhl jsem k ní ruku. Rychle se posadila a odsunula se na kraj postele, aby byla co nejdál ode mne. "Nedotýkejte se mne. Nechte mne být. Já se odsud dostanu sama. Zmizte!" Nedůvěřivě na mne zahlížela zpoza přikrývky a po tvářích ji putovaly nové potoky slz. Bylo vidět, že by chtěla křičet, ale její hlas byl naprosto zlomený, takže se zmohla jen na šepot. Její chování mi trhalo srdce na maličké kousíčky, ale chápal jsem ji. Je pochopitelné, že si myslela, že jsem stejný jako můj bratr. Vždyť jsme jedna krev. Ale já bych ji přece nikdy neublížil! Nedal jsem to už tolikrát najevo, že mi na ní záleží? Copak to nechápala? Nebo snad nechtěla pochopit? Ale co by potom znamenalo to objetí, když jsem přišel. Možná by se takto vrhla na kohokoliv jiného, kdyby se zde objevil.

"Mrzí mne, co jste právě slyšela. I já jsem zděšen. Teď je ale jedinečná šance utéct. Já vás zde nenechám. Přísahám, že vám neublížím. Věřte mi prosím." Má bolest na mě musela jít vidět. "Jak vám mohu věřit po tom, co jsem právě vyslechla? Kvůli vašemu vlastnímu bratru jsem právě teď tady. To on mne nechal unést. To on mé rodině a blízkým působí bolest. Copak to nechápete?" Smutně jsem se na ni podíval. Bylo mi jí líto. Tolik si toho v životě už protrpěla a musela trpět dále. "Moc dobře chápu, jak se cítíte. Já ale nejsem můj bratr. Nebyl bych schopen vám ublížit. Pokud neodejdu odsud s vámi, neodejdu vůbec." Posadil jsem se na postel, tak bych na ni viděl.

Přemýšlela. Zvažovala. Nakonec se postavila, chňapla své oblečení ze země a přišla ke mně. "Omlouvám se." Nic víc neřekla, ale já viděl v její tváři a očích ty výčitky a smutek. Usmál jsem se na ni a chytil ji za ruku. Cítil jsem, jak její ruka lehce škubla, ale nevysmekla se z té moji. Poté stiskla tu mou silněji a já věděl, že její pochybnosti zmizely. "Kdyby se cokoliv stalo, můj kůň je uvázán u stromu na konci zahrady vlevo od cesty." Nedíval jsem se na ni, jestli se chystala něco říct, nebo jen přikývla. Rychle jsme přešli ke dveřím. Potichu sem je trošku otevřel a hledal strážce. Stál na konci chodby zády k nám. Otočil jsem se k Isabelle a zašeptal. "Potichu a rychle."

A už jsem ji táhl za sebou dveřmi, chodbou a po schodišti dolů. Najednou jsem z horního patra zámečku uslyšel křik. "Utekla! Chyťte ji!" Otočil jsem se a to už se na vrcholu schodiště objevil ten muž, který ji hlídal. Rychle sbíhal dolů a křičel. "Utíká po schodišti pro služebnictvo s nějakým chlapem!" Táhl jsem Isabellu ke dveřím, kterými jsem se tu dostal. Otevřel jsem je a ona jimi vyběhla, já ji chtěl následovat, ale za konec kabátu mne chytil její strážce. Snažil jsem se mu vysmeknout. Najednou jeho pěst vyletěla, přejela mi po tváři a zastavila se až o můj nos. Byla to taková rána, až mne to trochu odhodilo. V nose mi křuplo a strašně to bolelo. Snažil jsem se na tu bolest nemyslet. Narovnal jsem se a útočníkovi jeho ránu vrátil. Otočil jsem se a běžel do zahrady, kde stála udivená Isabella.



"On vás zranil. Počkejte, podívám se vám na to." Ona snad zapomněla, kde jsme, že utíkáme a dohání nás já nevím kolik jejích únosců. "Teď ne. Musíme jít." Chytil jsem ji znovu za ruku a rozběhnul se po zahradě. V patách nám byl další muž. Doháněl nás. Chytil Isabellu za ruku a škubl jí. To zastavilo jak jí, tak i mne. Otočil jsem se k němu a v tu ránu měl otisk mojí pěsti na tváři. Spadl na kolena na zem, ale chytil mne za nohu, abych nemohl utéct. "Běžte!" Zakřičel jsem na Isabellu, která vyjeveně stála stranou. Ani nevím jak, a ležel jsem na zemi. Neměl jsem vůbec ponětí, jestli mne Isabella poslechla. Pral jsem se, co to šlo. Na tohohle jsem ale neměl. Byl zavalitý a tak mne srazil pod sebe na zem a uvěznil mi ruce. Chystal se mi uštědřit další ránu, když najednou cukl nečekaně hlavou. Oči se mu přetočily. Na víc jsem nečekal. Shodil jsem ho ze sebe a odkryl se mi pohled na Isabellu, které z rukou zrovna padal pořádný klacek. Obdivně jsem na ni koukl. "Děkuji. To bych od vás nečekal." Usmál jsem se a ruku v ruce jsme spěchali dál.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | 26. srpna 2009 v 22:24 | Reagovat

Astirie: Jak ty to děláš? Mám pocit, že mezi námi funguje nějaká tepelatie, bo co. Já slavnostně něco vymyslím, celá šťastná a ty mě okamžitě odhalíš!*nechápe*
Podej si tiket do sportky! Určo vyhraješ pěknou sumu! ;-)

2 NikkiR NikkiR | Web | 26. srpna 2009 v 22:43 | Reagovat

Nááádhernýýýýýýýýýýýýýýýýýýý!!

3 gaudi gaudi | Web | 26. srpna 2009 v 22:46 | Reagovat

waw! tak to bolo niečo! uuuuuužasnééé! nemám slov! akurát tak sa zmôžem na -rychle pokračko!!!pls!

4 Gigles Gigles | E-mail | 26. srpna 2009 v 23:28 | Reagovat

Opět si mě nezklamala..krásná kapitolka!! Ještě teď se usmívám :-D Doufám, že ten sičák si to pořádně slízne :-P. Dokonalý..prostě nádhera

5 Gabča..xo* Gabča..xo* | Web | 27. srpna 2009 v 0:03 | Reagovat

WOW!!dokonalý..nemám slov..naprosto dokonalá kapitola..:-) jsem strašně nedočkavá, takže doufám, že další kapitola tu bude co nevidět..:-D

6 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 27. srpna 2009 v 11:03 | Reagovat

Jůůů super dílek, moc moc chválím :-D

7 iva iva | 27. srpna 2009 v 12:00 | Reagovat

super už se těšim na další :-)  :-P

8 barulka barulka | 27. srpna 2009 v 16:10 | Reagovat

dokonalost sama :-)

9 Sylvín Sylvín | 27. srpna 2009 v 17:15 | Reagovat

další dílek už se nemůžu dočkat, je to krása :-D

10 Astirie Astirie | 27. srpna 2009 v 17:19 | Reagovat

Ell: No jo no, asi to vim proto ze bych tuhle tvoji povidku psala uplne stejne jako ty se vsemi vecmi :)
Ale jinak je vazne moc pekna a tenhle dilecek se ti naramne povedl :)

11 Astirie Astirie | 28. srpna 2009 v 21:12 | Reagovat

holky na tajemnym deniku neco mate

12 Cleir Cleir | 29. srpna 2009 v 23:45 | Reagovat

tssssssssss!! takto manapínať!!

13 andy andy | 30. srpna 2009 v 15:57 | Reagovat

rychle pokracovanie!!!!!! :-)

14 Sylvín Sylvín | 31. srpna 2009 v 14:41 | Reagovat

prosím pokráčko, už se nemůžu dočkat

15 Astirie Astirie | 1. září 2009 v 13:21 | Reagovat

Ahojky kdy bude prosim pokracko .. uz je to 6 dni od predchoziho dilu :( pleas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama