Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-26. kapitola

19. září 2009 v 13:38 | Ell :) |  Tajemství nebe
26.kapitola! Řekla jsem si dost! Dost bylo napínání! Už vás dál nebudu trápit! Takže jsem dněšní cestu na chatu odložila až na odpo a dopo jsem zasedla k pc a něco nadatlovala. Tak snad to oceníte a bude se vám to líbit. O tom konci sama vím, že jsem to odflákla, ale už toho na mě bylo moc.

Tahle kapitola je z pohledu Isabelly a potom to samé z pohledu Edwarda. Dozvíte se, jak Bella reagovala na Edwardovo vyznání lásky. Snad mě za to nepřiškrtíte.

Hudba: Už jsem tu písničku tady jednou dávala, ale poslední dobou se stala jednou z mojich nejoblíbenějších. Navíc jsem si ji při psaní téhle kapitoly pouštěla furt znovu a znovu, takže taky proto jí tu dám. Natalie Merchant - My Skin

Poslední dobou mám problémy vymyslet nějaké normální názvy, která by se k té kapitole hodily, ale zároveň toho moc neprozradily. Ale nakonec to vždycky skončí u nějaké blbosti, takže sorry.

Dneska a zítra nebudu doma, takže mě doufám potěšíte množstvím komentářů, ale hlavně nebudu nic nového přidávat a ani nic nového nenapíšu, takže nevím, kdy se tu další kapitola dostane. Snad přijedu s novým elánem, který mi pomůže napsat další kapču co nejdřív. Uvidíme.

No, nebudu teď už otravovat s blbostma a nechám vás v klidu číst. Ell:)

26. kapitola - A žili šťastně až na věky? Kdo ví!


Isabella:

"Miluji tě."

Srdce se mi zastavilo. Přestala jsem dýchat i myslet. V hlavě jsem měla naprosté prázdno. Stále dokola se ozývala jen ty dvě slova: Miluji tě, miluji tě, miluji tě,… Slyšela jsem je, ale najednou jako bych jim vůbec nerozuměla. Nechápala jsem jejich význam. Cože to řekl? Ne, nevěřím tomu. Musela jsem špatně rozumět. To není možné. Zavřela jsem oči a snažila se nadechnout. Pomalu jsem zhluboka dýchala. Otevřela jsem oči a několikrát zamrkala.

"P-p-prosím?" Potichu jsem nejistě zašeptala.

"Miluji tě a chci, abys to věděla. Už před tebou dál nemůžu skrývat pravdu. Nemůžu ten cit dusit v sobě. To, co k tobě cítím je velmi silné. Chvílemi jakoby mě to chtělo zevnitř roztrhnout." Seděla jsem jako opařená a nevěděla co dál. Byla jsem úplně zmatená.

Najednou jsem vstala a rozběhla jsem se z chatky ven. Běžela jsem, ani jsem nevěděla kam. V hlavě mi pořád zněla ty dvě slovy. Miluji tě. Pořád a pořád dokola. Hlava se mi z toho až točila. Zastavila jsem se až u jednoho obrovského buku. Opřela jsem se zády o něj a zhluboka dýchala. Musela jsem se nejdříve uklidnit.

Svezla jsem opřená zády o kmen strumu dolů na zem. Schoulila jsem se do klubíčka, rukama jsem si objala kolena a hlavu položila na ně. Pokoušela jsem se utřídit si myšlenky.


Miluje mne. Tedy alespoň to tvrdí. Mohu mu ale věřit? Myslela jsem si, že je to jen rozmazlené princátko, které má všechno, které nezná skutečný svět. To bylo ale jen do té doby, dokud jsem ho nepoznala. Nikdy se ke mně nechoval hrubě, povýšenecky nebo nevhodně. Ba naopak. Kolikrát už mne zachránil. Kolikrát pomohl. Když to říkal, vypadal, že to myslí opravdu vážně. Jeho pohled to jasně potvrzoval. Ještě nikdy se na mne žádný člověk nedíval takovým pohledem jako on. Jeho slovy jsem si mohla být jistá.

Další věc ale je, co k němu cítím já? Opravdu jsem do něj taky zamilovaná? Nevím, jaký to je pocit být zamilovaný. Nikdy jsem lásku k nikomu necítila. Jistě, bylo hodně lidí, které mám ráda. Které jistým způsobem miluji. Hilary mi ale vždy říkala, že je mnoho druhů lásky. Rodinná, přátelská a ta, kterou pociťují jen spřízněné duše. Lidé, kteří jsou určeni k tomu, aby spolu strávili celý život. Opravdu je má spřízněná duše Edward? Jak se to dá poznat? Podle čeho se řídit?

Již dávno jsem věděla, že k princi Edwardovi chovám nějaké city. Ale opravdu jsou to ty správné?

Vzpomněla jsem si na ten pocit, který mne zaplavil pokaždé, když jeho oči vyzařovaly smutek. Nesnášela jsem pohled do jeho očí v tuto chvíli.

Potom tu bylo ještě to, co se stalo před chvílí. Vzpomněla jsem si na pocit, který jsem cítila, když mne políbil. Vzpomněla jsem si na ty miliony motýlků, které mi poletovaly v břiše. Na ten pocit prázdna, když se jen na chvíli jeho rty oddálili. Jakoby mi něco chybělo.
Ano, jsem si jistá. Je to on. Má spřízněná duše. Ano, i já ho miluji.


"Miluji ho." Pronesla jsem tiše a jemně se nad tím usmála. "Ano, miluji ho." Až teď jsem si byla naprosto jistá. Musím se okamžitě vrátit.
Zvedla jsem se ze země a rozběhla jsem se zpět k chaloupce. Překvapilo mne, jak daleko jsem předtím doběhla.

Když jsem spatřila chaloupku, ještě jsem zrychlila. Prudce jsem otevřela dveře. Seděl na posteli, hlavu v dlaních. Doufala jsem, že teď nezvedne hlavu. Byla jsem si jistá, že kdyby to udělal, spatřila bych zase ten smutek v jeho očích, který jsem nesnášela. Přiběhla jsem až k němu. On zvedl hlavu a potom se narovnal. Do jeho očí jsem se nestihla podívat. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a hlavu si položila na jeho rameno. Cítila jsem, jak mi z oka začínají pomalu utíkat slzy. Tentokrát to ale nebyla slzy smutku, nebo strachu. Byly to slzy štěstí.

Jistě byl zmatený, ale za chvíli jsem ucítila jeho paže kolem mého pasu. Byla jsem šťastná a chtěla jsem mu říct, že i já to tak cítím. Naklonila jsem hlavu blíž k jeho uchu a potichoučku zašeptala. "Já tebe taky." Tahle formulace se mi ale nezdála dostačující a tak jsem ještě dodala ty dvě kouzelná slovíčka. "Miluji tě."

Ještě chvíli jsme tem seděli jen tak v objetí. Potom si mě Edward přitáhnul na svůj klín a já se od něj oddálila. V jeho očích jsem mohla vidět jiskřičky štěstí. Navzájem jsme se vpíjeli do očí toho druhého. Naše obličeje se začaly přibližovat. Já jsem zavřela oči a čekala, až se naše rty dotknou. Netrvalo dlouho a stalo se tak.

Když jsme se od sebe konečně odtrhli, mohla jsem v jeho očích vidět tolik lásky. Byly jí přeplněny. Najednou si ale povzdychl. "Měla bys jít spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta." Jen jsem přikývla a chtěla se postavit. Nestihla jsem to, protože už mne držel v náručí a pokládal na postel. Zabalil mne do deky a políbil na čelo.

Když se začal odtahovat a chystal se ode mne odejít, rychle jsem ho chytla za kraj jeho kabátu a nechtěla ho pustit. "Kam jdeš?" V mém hlase musel jít slyšet smutek. Měla jsem ale i strach. Copak chce odejít a nechat mne tu samotnou? "Jdu si lehnout." Řekl a podíval se na zem. Pustila jsem jeho kabát. "Aha. Dobře." Řekla jsem, ale nechtěla, aby byl ode mne tak daleko. Začal se zase vzdalovat. "Prosím počkej." Zase jsem ho spěšně chytla. "Děje se něco?" Vyděšeně se na mne podíval. Posadila jsem se a sklonila hlavu. "Mám strach." Zase jsem hlavu zvedla, abych na něj viděla. "To přece nemusíš. Jsem tu s tebou. Ochráním tě. Neboj se." Něžně se usmál a pohladil mne po líci. Zase jsem sklopila zrak a cítila jsem, jak se dnes už poněkolikáté zaplavují mé oči slzami. "Mám strach ze snu." Uchopil mne za bradu a zvedl ji, abych na mne viděl. " Neboj se. Budu tu s tebou."

Objal mne a i se mnou se položil na postel. Ležela jsem mu na hrudi, jeho vůně a jeho pravidelný dech mne postupem času uspala.



Edward:

"Miluji tě."

Teď, když jsem to řekl nahlas, znělo to definitivně. Už dlouho dobu jsem věděl, jaké city k Isabelle chovám, ale až teprve teď jako bych si to pořádně uvědomil. Teprve až jsem to vyslovil nahlas a řekl jí, jsem poznal, jaká je to pravda.
Ona se tvářila zmateně. Zavřela oči. Za chvíli je zase otevřela a rychle několikrát zamrkala.

"P-p-prosím?" Potichu zašeptala, jakoby nevěřila vlastnímu sluchu. Nenechal jsem se zviklat její zmateností. Musela to vědět.

"Miluji tě a chci, abys to věděla. Už před tebou dál nemůžu skrývat pravdu. Nemůžu ten cit dusit v sobě. To, co k tobě cítím je velmi silné. Chvílemi jakoby mě to chtělo zevnitř roztrhnout." Zadíval jsem se na ni. Její výraz opravdu velice zmatený.

Najednou rychle vstala a rozběhla se ven z chatky. Ještě chvíli jsem seděl na posteli a díval se na dveře, kterými odešla. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, vyběhl jsem taky před chaloupku. Rozhlížel jsem se a hledal ji. Nikde jsem ji ale neviděl. Začal jsem prohledávat les. Nikde jsem ji nenašel. Vrátil jsem se do chaloupky. Určitě jsem ji moc vyděsil a překvapil. Pověděl jsem ji to moc rychle. Musím ji nechat čas na rozmyšlenou.
Sedl jsem si na postel, lokty si opřel o kolena a hlavu položil do dlaní.

Vyděsil jsem ji. Jistě ke mně nechová stejné city jako já k ní. To už jsem věděl dávno. Jak by také mohla. Její křehké tělíčko by něco tak silného nemohlo zvládnout. Doufal jsem ale v to, že i ona mne má ráda. Začaly se mi vybavovat vzpomínky. Když jsem ji poprvé uviděl v matčině pokoji. Když jsem spolu tančili na plese. Když jsem ji přišel vrátit kabelku z plesu. Když jsem s matkou byl v jejím domě na tom malém koncertě. Když jsme se potkali v lese na projížďce. Když mi nabízela závod. Všechny okamžiky s ní jsem si pamatoval do posledních detailů. Všechny se mi vryly hluboko do paměti.
Co když ale ona ke mně nic necítí. Možná mne bere jako přítele. To bych byl na tom ještě dobře. Přátelství je přece základem lásky. Co když ale ani to ne?

Ani nevím, kolik času uběhlo, nic kolem sebe jsem nevnímal. Byl jsem plně zabrán do svých myšlenek. Najednou jsem uslyšel, jak se zprudka otevřely dveře. Podíval jsem se jejich směrem, ale nikdo tam už nestál. Zato někdo se na mne tisknul. Byla to ona. Ruce měla obmotané kolem mého krku a hlavu položenou na mém rameni. Byl jsem naprosto překvapený.

Když jsem se vzpamatoval z počátečního šoku, objal jsem ji kolem pasu a byl dokonale šťastný. Sice jsem stále nevěděl, co ke mně cítí, ale toto gesto mi dávalo naději. Užíval jsem si tu chvíli. Přitiskl jsem si ji ještě více k sobě.

Její hlava se na mém rameni pohla a já mohl cítit její teplý dech těsně u mého ucha. "Já tebe taky." Zašeptala potichounku. Tam, kde jsem do teď měl jen své láskou oplývající srdce, jsem teď cítil ohňostroj. Jakoby se mé srdce roztahovalo a pojímalo ještě více lásky, než kolik jí tam bylo doteď.
"Miluji tě." Ještě zašeptala a já byl v tuto chvíli dokonale šťastný. Takové štěstí jsem ještě v životě nepocítil. A nejspíše už ani nepocítím. Co lepšího se mi může stát, než aby dívka mého srdce řekla, že mne miluje?

nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli. Nevnímal jsem čas ani nic kolem sebe. Užíval jsem si jen ten dokonalý okamžik štěstí, které prostupovalo celým mým tělem. Přitáhl jsem si ji na klín, aby mohla pohodlně sedět, ale ona se ode mne oddálila. Pohltily mne její oči a později i touha ji znovu políbit. Naše obličeje se začaly přibližovat. Ona zavřela oči a já naše rty spojil. Potom jsem zavřel oči i já a plně si vychutnával polibek. Musel jsem dát sobě i jí příležitost se nadechnout a tak jsme se od sebe odtáhli.

Nechtěl jsem myslet na zítřek. Chtěl jsem žít jen touto chvílí. Bylo to ale nevyhnutelné. "Měla bys jít spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta." Ona jen přikývla, ale to už jsem ji držel v náručí a pokládal na postel. Zabalil jsem ji do deky a políbil na čelo.

Chtěl jsem zůstat u ní, ale nemohl jsem. Neslušelo se, abychom spali v jedné posteli. Najednou mě chytla za lem mého kabátu a se strachem v očích řekla. "Kam jdeš?" "Jdu si lehnout." Řekl jsem a podíval se na zem. Pustila můj kabát. "Aha. Dobře." Hned se zase ozvala a chytla mne zase za kabát. "Prosím počkej." "Děje se něco?" Lekl jsem se, že se něco stalo, že jsem něco udělal špatně. Posadila se na posteli a sklopila hlavu. "Mám strach." Potom rychle hlavu zase zvedla. "To přece nemusíš. Jsem tu s tebou. Ochráním tě. Neboj se." Snažil jsem se ji uklidnit a pohladil jsem ji po líci. "Mám strach ze snu." Nechtěl jsem, aby se bála. Nikdy! Chci ji chránit! Ochráním ji přede vším. I před snem. "Neboj se. Budu tu s tebou." Řekl jsem odhodlaně.

Opatrně jsem si s ní lehnul. Ona si položila svou hlavu na mou hruď a tak jsme společně usli.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 v v | 19. září 2009 v 13:47 | Reagovat
2 cikko cikko | 19. září 2009 v 13:54 | Reagovat

nááááááááááááááááááááádherááááá    jak ty to deláááááááš to je uplne kráááásnýýýý jsev velmi stastna ze jsou spolu!!!

3 Gaudi Gaudi | Web | 19. září 2009 v 14:18 | Reagovat

jeeeej dalšia kapča! ja som tak HAPPY! úúúúúžasnááá!

4 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 19. září 2009 v 15:05 | Reagovat

Jůůů..úplně jsem se snad rozplynula..:D to bylo tak dokonalý!!líp si to vymyslet nemohla..;-)
A co se týče toho konce, řekla bych, že je hezký..odfláknutý podle mě teda není!! už se nemůžu dočkat pokráčka..:-)

5 Gigles Gigles | E-mail | 19. září 2009 v 15:40 | Reagovat

Jéééé..no to bylo naprosto dokonalý! :-). V tý první části jak od něj utekla..no to sem myslela, že mě klepne pepka..ale pak už sem se nad tim jen rozplývala  :-D . Konečně..tak dloho sem na to čekala..a teď už jen šťastně až na věky viď?! Tahle kapitolka se mi hrozně moc líbila a vůbec mi to teda jako nepřišlo odfláknutý..Mám zas o něco veselejší den..moc se těším na pokráčko!

6 andy andy | 19. září 2009 v 16:01 | Reagovat

kraaaaaaaaasa....rychle pokracovanie... :-D

7 NikkiR NikkiR | Web | 19. září 2009 v 17:10 | Reagovat

Náááááááááádhernééé!!dokonalééé!! :-)

8 iva iva | 19. září 2009 v 18:03 | Reagovat

super kapča a co se týče konce odfláknutý tedy není a hudba je k tomu dobrá hodí se k tomu :-)  :-D

9 Sylvín Sylvín | 19. září 2009 v 20:54 | Reagovat

dokonalé  :-D , jen tak dál, pokračuj rychle už se nemůžu dočkat  :-D  :-D

10 ClairdeLune ClairdeLune | Web | 19. září 2009 v 22:19 | Reagovat

Ach, také krátke a také krásne...

11 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 19. září 2009 v 22:51 | Reagovat

Wow, to bylo vážně naprosto dokonalé... Vážně moc moc moc tleskám :-D

12 Astirie Astirie | 20. září 2009 v 11:01 | Reagovat

Skvely dilecek .. moc se mi libi ze se spolu dali dohromady .. uz se tesim na pokracko :)

13 Janča Janča | 20. září 2009 v 17:14 | Reagovat

Nádherný dílek, :D už se těsím na pokráčko. A ten konec vůbec neni odfláknutej. Tleskááááááám jako vždy a mocinky se těším na další kapču..... :-D  :-D  :-)

14 Ell Ell | 20. září 2009 v 20:58 | Reagovat

jééééé   -../../-.-/-.--/, -.././-.-/..-/.---/..-//--/---/-.-.///

Pro ty, kdo neovládají morseovku tam je napsané: díky, děkuju moc. Snažila jsem se najít nějaký originální způsob, jak vám poděkovat za vaši přízeň. Jak jsem doufala, přijela jsem a našla tady tolik komentářů. DĚKUJU.

cikko: Kdo ví, jak to dělám, ale já to nevím.

Gigles: Jak jsem nazvala kapitolu...A žili šťastně až na věky? Kdo ví!...Takže kdo ví! :-D Jinak jsem ráda, že jsem ti zlepšila den. :-)

15 cikko cikko | 21. září 2009 v 8:33 | Reagovat

kdy bude dalsi???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama