Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-27. kapitola

24. září 2009 v 18:40 | Ell :) |  Tajemství nebe

Konečně jsem se vzmohla na to, abych dopsala 27.kapitolu. Slíbila jsem to a sliby se mají plnit. Takže je tu!

Kapča je z pohledu Isabelly. Je poměrně krátká (ve wordu 2 stránky a 2 řádky :)). Tahle kapitola je zase taková předělovací. Nic moc se v ní neděje. Taková ta příprava na další akční kapitoly.

Hudba: Chtěla jsem tu dát jednu písničku, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji nechám na pozdější časy. Takže tímto způsobem se tu dostala písnička od Cascady Everytime we touch. Ale i ta se k tomu myslím celkem hodí - text+překlad.

Nebudu zdržovat s tím, kdy bude další kapča, protože o tom asik raději napíšu speciální článek, ať vás moc dlouho nenapínám.

Takže už jen zbývá popřát příjemnou četbu a poprosit o komenty. Klidně pište i kritiku, ráda bych se dozvěděla, co se vám nelíbí nebo tak, abych svoje chyby neopakovala a jen se v psaní lepšila. Díky za všechno. Vaše Ell :)

27. kapitola - Cesta domů


Isabella:

Ráno mne probudily lehké doteky na mé paži. Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala do slunečních paprsků, které mě zlehka lechtaly na tváři a svítily do očí. "Dobré ráno." Ozvalo se těsně u mého ucha. Vyděsila jsem se. Rychle jsem otočila hlavu za tím hlasem a spatřila Edwarda s jeho dokonale zářivým a pokřiveným úsměvem. Nemohla jsem si nevšimnout, v jaké poloze jsem ležela. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a jednu nohu přehozenu přes jeho. Celá jsem se mu tiskla k boku. On mi jednou rukou přecházel po zádech a druhou mne hladil po mé paži, kterou jsem měla položenou na jeho břichu.
"Dobré ráno." Pronesla jsem nesměle. "Jakpak ses vyspala, lásko?" Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. "Takže to nebyl sen? To, co se stalo včera, se mi nezdálo?" Zasmál se svým sametovým hlasem a dodal. "Ne, nezdálo. Opravdu tě miluji." Zamyslela jsem se a vzpomínala na včerejší noc. "Jistě. Bylo to moc nádherné na to, aby to byl jen sen. Mé sny nikdy krásné nejsou." Řekla jsem spíše sama pro sebe. "Od teď už bude krásný nejen reálný život, ale i tvé sny. O to se postarám." Sklonil hlavu a zlehka mne líbnul do vlasů. Jen jsem se usmála.

Ještě jsme tak chvíli v tichu leželi a hleděli si do očí, dokud Edward nepromluvil. "Budeme muset vstávat, Isabello. Dneska nás čeká dlouhá cesta."
Tu druhou větu jsem ale už neslyšela. V mé mysli mi utkvělo jedno slovíčko. To slovo bylo mé jméno. Už jsem pro něj dál nechtěla být Isabella. Bylo to tak chladné, tak neosobní. "Slyšíš, lásko, vstáváme." Všiml si mé zamyšlenosti. "Stalo se něco?" "Ano. Jsem Bella." Vyhrkla jsem ze sebe a on se na mne nechápavě podíval a zamračil se. "Ano." Řekl jen, jako by mi potvrzoval otázku. Já se neptala, ale oznamovala. "Tak mi tak říkej prosím." Zamračil se ještě více. "Nelíbí se ti, když ti říkám lásko. Nebo ti to vadí? Pokud ano, okamžitě s tím přestanu." Jen jsem se usmála. " Ne. Lásko je v pořádku, ale Isabello ne." Sklopila jsem zrak a začala jsem si v duchu vyčítat, proč jsem si dovolila tolik. Edward se začal z plna hrdla smát. "D-d-do-bře Bello." Vysypal ze sebe mezi záchvaty smíchu. Taky jsem se pousmála.

Jakmile se uklidnil, tak mi věnoval nádherný polibek a potom zašeptal. "Miluji tě Bello." Já jsem na něj jen ohromeně hleděla a znovu se usmála. V tuto chvíli jsem byla dokonale šťastná. Našla jsem svou spřízněnou duši, která mne podle všeho opravdu milovala. Jako bonus navíc byly jeho nádherně smaragdové oči, krásná tvář a dokonalá postava. Přála jsem si, aby se čas zastavil, aby tento okamžik trval věčně. Bylo mi tak líto, že to nešlo. Museli jsme se vydat na cestu směrem domů. Ten největší problém byl ale ve slově domů. Každý z nás jinam domů. Co když potrvá měsíce, než se znovu spatříme. Ne. Teď jsem si nedokázala představit, že bych to přežila jeden měsíc, ani jeden týden bych bez něj nemohla být. Kdo ví, zda bych to zvládla jeden jediný den. Ale pravděpodobně nebude na výběr.


Jeli jsme asi hodinu, když jsme vjeli do nějakého městečka. Edward zastavil u hostince, kde nám koupil spoustu jídla a pití. Všechno jsme to spořádali, protože jsme měli obrovský hlad. Hostinský, který nás osobně obsluhoval, byl ochota sama. Bylo zřejmé, že ví, kdo je Edward zač. Pořád si nás zkoumavě prohlížel, hlavně mne. Bylo mi to nepříjemné. Edward si s tím ale nelámal hlavu a upoutával mou pozornost natolik, že už mne nějaký hostinský vůbec nezajímal. Jakmile jsme se dosyta najedli, napili a odpočinuli si stejně jako náš kůň, jsme se znovu vydali na cestu. Jeli jsme dlouho, občas jsme prohodili několik slov, ale většinou jsme mlčeli, každý ponořen do svých myšlenek.

Bylo už po poledni, když mi okolní krajina postupně začala být povědomá. Ani jsme se nenadála a už jsme projížděli kolem onoho pomníčku, kde měl včera skončit náš závod.

Copak asi teď dělá Carlisle, Hilary, Tom a všichni doma? Pocítila jsem náhlou vlnu smutku, ale i viny. Nejspíše se teď trápí, kde jsem. A já za to mohu, kdybych netrvala na tom závodu s Edwardem, nikdy se to nemuselo stát. Hilary měla pravdu, ostatně jako vždy. Kdyby se to ale nestalo, co by bylo se mnou a Edwardem?

Jeli jsme poměrně pomalu. Pro Edwardova koně to muselo být náročné vézt dva lidi na tak dlouhou trať. Mě se ale zrálo, že už budeme každým okamžikem doma. Na jednu stranu jsem se té chvíle nemohla dočkat. Těšila jsem se, až konečně spatřím všechny doma a budu jim moci říct, že jsem v pořádku. Na druhou stranu jsem se jí i bála. Kdy zase uvidím Edwarda? Budeme se muset skrývat? Co když naše láska bude zakázaná? On je přecejen princ, který se stane králem a povede naší zem. A já? Já jsem jen adoptovaná dcera doktora, která nemá velký majetek, vznešený původ a neoplývá ani úchvatnou krásou.

Tyto a podobné myšlenky se mi honily hlavou celou cestu až do té doby, než jsem v dálce spatřila dům. Náš dům. Trošku jsme se pootočila, abych viděla Edwardovi do obličeje. Díval se před sebe, ale jakmile spatřil můj pohled, podíval se na mě. Jemně se usmál. "Jsi doma." Já jsem to ignorovala a položila mu otázku. " Kdy se zase uvidíme?" Povzdychl si a trochu se zamračil. "Nevím lásko. Opravdu nevím." Taky jsem si povzdychla. "Měli by to vědět?" Překvapeně se na mne podíval. "Co myslíš?" "Měli by vědět o naši lásce? Co budeme dělat, když ji neschválí? Co když nám zakáží se stýkat. A co tomu řeknou ostatní?" Začala jsme panikařit. Teprve teď mi začalo všechno docházet. Neodpověděl. Místo toho ale zastavil koně a sesednut z něj. Mne uchopil kolem pasu, a také stáhl dolů. Jakmile jsem stála na zemi, čekala jsem, že mne pustí, to ale neudělal. Přitáhl si mne ještě víc k sobě. Zabořila jsem obličej do jeho hrudi a vyčkávala.

"Nevím lásko, opravdu nevím, jak bych se měl teď zachovat." Zvedla jsem hlavu a kousek poodešla, abych mu dobře viděla do tváře. "Bylo by správné, abychom dělali, jakože se nic nestalo. Jsem si ale jist, že to nedokážu. Nedokážu neprojevovat své city k tobě. Matka mi jednou řekla, že už na plese na mně poznala, jaké k tobě chovám city. Údajně již poprvé, co jsem tě spatřil, na mně bylo znát, že nejsem sám sebou. Domníváš se, že i po tom, co jsem zjistil, že i tvé city se shodují s těmi mými, dokážu hrát odstup? Jestli ano, pak mne máš za opravdu dobrého herce. Nejraději bych vykřičel do celého světa to, že tě miluji." Nerušila jsem ho v jeho monologu. Bylo tak krásné poslouchat ho. Srdce se mi zahřívalo a začínalo nabírat na rychlosti. Ta poslední věta mne ale zarazila. Usmála jsme se, ale za chvíli zamračila. "To nesmíš! Myslím, že bychom měli alespoň zkusit skrývat naše city. Umíš si představit, jaký by z toho byl skandál?" Povzdechl si a smutně promluvit. "Máš pravdu, měli bychom se alespoň pokusit. Vím ale jistě, že to dříve nebo později vyjde na povrch. Nemůžeme to skrývat věčně." "Ne, věčně ne. Tak dlouhou dobu ani nemáme. Jen se pokusíme trošku připravit sebe i naše okolí na tu novinku, ano?" "Jistě, jak si přeješ, drahá." Sklonil se ke mně a vášnivě mne políbil.

Poté jsme nasedli znovu na koně a pokračovali v cestě k mému domovu. Když už nás od domu dělilo jen několik stovek metrů, Edward se sklonil k mému uchu a pošeptal. "Myslím, že jsem vymyslel, jak si můžeme být na blízku." "Jak?" Vyhrkla jsem a pootočila se k němu. Má nedočkavost na odpověď mi musela přímo sršet z očí. Na tom mi v tuto chvíli nejvíce záleželo. "Souhlasila bys, kdybych tě poprosil, abys mne učila hrát na klavír?" Zářivě jsem se na něj usmála. "Jistě, bude mi nesmírným potěšením." Také se na mne usmál a zastavil koně před Carlislovým domem. Než sesedl z koně, sklonil se znovu ke mně a pošeptal mi něžně do ucha. " Nezapomeň, že tě miluji." A už byl dole z koně. Pomohl mi sesednout a ještě než mne stačil pustit, zašeptala jsem mu zpět. "Nezapomenu. Nikdy. Slibuji."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gaudi Gaudi | Web | 24. září 2009 v 20:02 | Reagovat

TO BOLO NESKUTOČNE NÁDHERNÉ!!!!! úžasné)! dokonalé! a už teraz sa neviem dočkať pokračka! no nič aspoň sa naň budem viac a viac tešiť! ty si to tam uži! a maj sa pekne!

2 iva iva | 24. září 2009 v 20:41 | Reagovat

super :-)

3 andy andy | 24. září 2009 v 21:06 | Reagovat

ach jaaaj kraaaasne!!!!!!!nech je tu cim skôr kapitola, ked ju budes moc pridat :-D

4 Gabča..xoP Gabča..xoP | Web | 24. září 2009 v 21:43 | Reagovat

Bože..to bylo nádherný..!! jak moc sem se bála, že kapitola skončí..:-) bože.. si připadám, jak nějaká nábožně založená..:-D
Moc se těším na pokračování.. budu tak napnutá..:-) doufám, že si výlet užiješ..;-)

5 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 25. září 2009 v 15:40 | Reagovat

WOw, naprosto úžasné! Já nevím, co mám pořád psát... prostě budeme muset vymyslet nová slova, aby to bylo dobré přirovnání... No prostě nádhera :-D

6 Janča Janča | 25. září 2009 v 19:00 | Reagovat

Nádhera, jak to děláš, že píšeš takhle krásně????...Mocinky se těším na další dílek.... :-)  :-D  8-)  :-P

7 Astirie Astirie | 25. září 2009 v 19:05 | Reagovat

Je nadhera .. skvely dil .. tesim se jak se bude Edward ucit hrat na klavir a jestli se tam jeste ukaze i Daniel ...

8 ClairdeLune ClairdeLune | Web | 25. září 2009 v 21:32 | Reagovat

:-)  :-)  :-)  :-) Nemám iné slová, bohužial, aj ja mám vo svojej slovnej zásobe medze...

9 NikkiR NikkiR | Web | 26. září 2009 v 20:11 | Reagovat

Nááádhernééé!! :-)

10 rebísek rebísek | 30. září 2009 v 9:49 | Reagovat

To bylo tak krásné, fakt nádhera už se nemůžu dočkat dalšího dílu, doufám že bude brzo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama