Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

TAJEMSTVÍ NEBE-30. kapitola

8. října 2009 v 19:44 | Ell |  Tajemství nebe
Lidi vidíte to, co já? Vidíte tu krásnou kulatou 30? Ani se mi nechce věřit, že je to možné. Ale už to tak vypadá. 30. kapitolka Tajemství nebe je tu. Slavte!!! Kdyby mi někdo před takovými 4 měsíci řekl, že dobrovolně napíšu 30 kapitol nějaké povídky, tak bych se mu vysmála do obličeje a ještě dlouho bych to vyprávěla jako veselou historku. Ale teď...já tomu nemůžu uvěřit....já to udělala. Dobrovolně!

Připravte se, že tentokrát bude tenhle úvod delší....o dost delší.

Jako první bych chtěla PODĚKOVAT. A poděkovat a poděkovat a ještě milionkrát poděkovat. A komu? No přece vám. Vám všem. Kdyby nebylo vás, tak tahle povídka vůbec nepokračuje. Skončila bych někde u 4. kapitoly a bylo by to. Takže jsem si dala tu práci a z komentářů v posledních asik 10 kapitolách si vás vypsala abych vám mohla jmenovitě poděkovat. Nechci někoho upřednostňovat a tak to vezmu pěkně podle abecedy.
anamor, An3tk4, andy, Astirie, cikko, ClairdeLune, Gabča, Gaudi, Gigles, hanicka, iva, Izzy Mary, Janča, jiras.minas, Monulinka, Nessa, NikkiR, rebísek, Sylvín.
Vám všem děkuju.
Snad jsem na nikoho nezapomněla. Jestli jo, tak mě pořádně seřvěte....zasloužím si to a já vás dopíšu. A předem se vám omlouvám. A pokud jsem někomu zkomolila přezdívku (to se mi taky stává) tak se tayk omlouvám a napravím to, jen musíte říct.
A pokud tuhle povídku čte víc lidi, ale nepíše komenty, tak o nich jaksi nemůžu vědět, ale taky jim děkuju. O jednom takovém člověku vím. Takže díky i tobě Nikki.
Prostě díky, že si najdete čas a přečtete tuhle mojí slátaninu a pak si ještě najdete další chvilku a napíšete k tomu svoje komentáře. Vždycky potěší. Hlavně ty, které třeba vyjadřují, co se vám nejvíce líbilo a tak. Za krásné komentáře bych chtěla poděkovat hlavně Astirii, která mi už několikrát, možná nevědomky, pomohla k dalšímu vývoji děje. Ale i klasické "Krása!" a spol. potěší.

A k této kapitole. Je z pohledu Isabelly. Co se stane v oné záhadné místnosti po tom, co Bela vstoupí do kruhu? Přisoudila této místnosti magickou moc právem, nebo ji jen ovlivnil její vzhled? To všechno a ještě více se dozvíte níže. :)

Hudba: Tentokrát si nevím rady, co sem dát. Takže třeba Requiem for a dream, který tu už sice byl, ale co už. Nic jiného mě nenapadlo.

Obrázek: Ten najdete netradičně na konci. pokud chcete mít nějaké překvapení, tak se nedívejte dopředu. Jinak myslím, že mluví sám za sebe a že není, co dodávat.

Tak doufám, že se vám bude líbit nejen tahle kapitola ale i ty další.

Snad jsem nezapomněla na nic, co jsem vám chtěla říct. Snad jen, že další kapitola určiě bude až po víkendu. Přesněji nevím.
Vaše Ell:)



30. kapitola - Záhadná místnost

Isabella:

Nic se nestalo. Tato místnost vypadala tak magicky, že zde by člověk jednoduše uvěřil na kouzla a magii. Musela jsem se sama sobě v duchu zasmát. A nevědomky jsem postoupila ještě o jeden krůček do středu kruhu.

Najednou mne z hora osvítilo oslnivé bílé světlo. Tolik zářilo. Musela jsem si zakrýt oči. Co se to děje?! Přikrčila jsem se. Jako by se otevřela střecha a na mne dopadaly ze shora oslnivé stříbrné paprsky měsíce. Ocitla jsem se uprostřed větrného víru. Už jsem neviděla nic kolem sebe. Místnost zmizela. Byla pryč. Jen kolem mne svištěl vzduch a oslňovalo mne to světlo. Ten vítr byl tak silný, že mne to táhlo nahoru. Donutilo mne to zvednout ruce. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Jakoby se moje nohy odlepily od podlahy a neslo mne to vzhůru.

Točila se mi hlava a nebyla jsem schopná ničeho.
Na pozadí hluku, který způsoboval vítr, jsem slyšela jemné šustění látky. Cítila jsem hroznou bolest, ale nebyla jsem schopná určit, z které části mého těly vycházela. Jen jsem zrychleně lapala po dechu a mžourala do toho světla. Jeho intenzita ještě stoupla. Jako by to ještě šlo.

Tma. Najedenou byla tma. Z ničeho nic. Světlo zhaslo. Ale hučení větru neustávalo. I když méně, pořád bylo slyšet. Najednou jsem ucítila hroznou ránu. Ležela jsem na něčem tvrdém. Jen sem bezmocně ležela a ztěžka oddechovala. Snažila jsem se popadnout dech a uklidnit své srdce, které mi chtělo vyskočit z hrudi. To se mi ale v té neznámé tmě vůbec nedařilo.


Najednou jsem spatřila nějakou žlutou šmouhu. Postupně se stávala jasnější a jasnější, až jsem nakonec poznala, že je to světlo svíčky. Byla umístěna mnohem výš, než jsem byla já. Uslyšela jsem tichý luskavý zvuk, jakoby někdo luskl prsty. V ten samý okamžik se rožlo další světlo. Bylo umístěno asi metr od toho prvního. Další lusknutí zapálilo další svíčku. Postupně další a další až byla osvícena celá místnost.

Co se to stalo? Co byl ten vítr a to oslnivé světlo? Odkud se vzaly a kde zmizely? Jakože ten vítr nic neodnesl, nic nezničil? Místnost vypadala úplně stejně. Jako by se zde nic nestalo. Ležela jsem na podlaze a hlavou mi proudilo nespočet otázek. Nechápala jsem to. Copak se nic z toho nestalo? Copak jsem této místnosti přisoudila moc, kterou ve skutečnosti vůbec neměla? To se to odehrálo všechno jen v mé hlavě?

Teprve když jsem se zvedla do sedu, jsem si něčeho všimla. Neměla jsem na sobě svoje červené šaty. Byla jsem oblečená celá v bílém. Uplý korzet s nabíranými rukávky přecházel v poměrně bohatou sukni.
Celé tyto šaty byly z jemňounkého hedvábí. Najednou jsem těsně za sebou uslyšela nějaké šustění. Co to? Rychle jsem se otočila. Zůstala jsem vytřeštěně zírat s otevřenou pusou. Co to je? Co to má znamenat? Tohle musí být jen sen! Tohle přece není možné! Vzbuďte mne někdo, prosím. Já se chci probudit. Nikdo mne ale nevzbudil a tak jsem se snažila probrat sama. Otočila jsem se zpátky tak, abych za sebe neviděla. Chvíli jsem počkala a zase se otočila. Pořád tam byly. Zmizte! Co to je? Já vás nechci! Tohle nemůže být moje. Ještě jsem si protřela oči, ale zase nezmizly. Na mých zádech byly…. Ani jsem si to slovo nechtěla myslet, ale donutila jsem se. …byly tam křídla. Obrovské křídla. Běloskvoucí křídla.

Zvedla jsem jednu ruku ze země a začala ji k nim přibližovat. Doufala jsem, že jakmile se jich budu chtít dotknout, tak zmizí. Zavřela jsem oči a ruku přiložila těsně k nim. Mezi svými prsty jsem ucítila něco úžasně jemného a neskutečně hebkého. Vyděšeně jsem vytřeštila oči a znovu se ohlédla dozadu. Nezmizely, pořád tam byly. A teď jsem je i držela v ruce. Neuvěřitelné! Nepochopitelné!! Nemožné!!!

Rychle jsem si šmátrala po zádech, kam jen jsem dosáhla a hledala nějaký zip, knoflík, prostě něco, čím bych je mohla odepnout. Hledala jsem způsob, jak se jich zbavit. Pod prsty se mi ale pořád dostávaly jen jemňounké pírka. Začala jsem hledat rychleji. Pořád nic. Najednou jsem ucítila bolest. Nevěděla jsem, odkud vycházela, ale řítila se celým mým tělem. Stáhla jsem ruce zpět a pak to uviděla. V pěsti jsem svírala několik peříček. Pustila jsem je a bolest najednou přešla. Nebylo po ní ani památky. Pozorovala jsem, jak se peříčka snášejí pomalinku k zemi. Nechápala jsem to. Nevěděla jsem, co se to stalo.

Když se první peříčko dotklo podlahy, začalo černat a nakonec vzplálo. Lekla jsem se. Rychle jsem se odsunula dál od něj. Postupně shořely všechny peříčka. Nezbylo po nich nic. Žádný popel. Prostě nic.

Znovu jsem se zhroutila na podlahu. Nic jsem nechápala. Copak je možné něco z toho pochopit. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Ani jsem si je neutírala. Nechala jsme se svobodně putovat po mých lících a padat na zem.

Když už jsem tam tak chvilku ležela, utřela jsem si ty slzy. Zvedla jsem se a zhluboka se nadechla. Pomalu jsem postupovala ke dveřím. Přešla jsem čáru, která oddělovala kružnici od zbytku podlahy.

"Bello!" Uslyšela jsem za sebou. Cože? Co se mi to zase zdá? Vždyť jsem tu sama. Že by se křesla naučila mluvit? Ne to nebylo možné. To se mi jen zdálo. Přála jsem si, aby tu byl někdo se mnou a vysvětlil mi, co se vlastně stalo, a proto jsem mi představovala hlasy. Ale věděla jsem, že tu nikdo není. Udělala jsem dalších několik kroků a znovu uslyšela tiché zavolání. "Bello!" Pomalu jsem se otočila.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sylvín Sylvín | 8. října 2009 v 20:02 | Reagovat

hrozně pěkně napsané. Asi si ale sedím na vedení ale co měli být ty peříčka to je jako anděl??? Žádnej anděl musí se dát dohromady s Edwardem. A přestaň mě štvát takhle to ukončit měla by ses stydět.  :-D  :-D Hlavně další dílek co nejrychlej ať se dozvíme podrobnosti o tom kruhu a dalších věcech  :-D  :-D šup šup :-D  :-D  :-D

2 anamor anamor | 8. října 2009 v 20:08 | Reagovat

To seti povedlo :-D  :-D nemam slov  :-D  :-D a proto rychle další ;-)

3 Gabča Gabča | Web | 8. října 2009 v 20:18 | Reagovat

Blahopřeju ke kulatinám povídky..:-) A řekla bych, že nemáš za co děkovat.. To spíš já.. Děkuju ti, že vůbec píšeš takhle krásnou povídku.. A není to žádná slátanina - to mi věř!!:-P
Kapitolka opět úžasná.. Zůstala jsem zírat.. Bella a anděl?? No nejde mi to do hlavy.. Teď se mi tam usadil brouk a bude tam, dokud se tu neobjeví další kapča.. Doufám, že tam to bude vysvětlený..;-) A ten hlas?? No jsem strašně napnutá kdo to bude..:-P Ke konci se radši vyjadřovat nebudu..:-D

4 Janča Janča | 8. října 2009 v 20:37 | Reagovat

Nádhera...Jen už chci vědět co bude dál....... :-D  :-D  :-D

5 Gaudi Gaudi | Web | 8. října 2009 v 22:10 | Reagovat

WoW! iné slová mi neprichádzajú na mysel...úžasné, dokonalé...ale to ty už vieš...proste...andel?...som z toho rovnako znätená ako Bella..takže pokráčko! šup sem s ním...
k tomu úvodu...krásné...ty vieš urobiť aj z úvodu krásne "počteníčko" :)...a tak ako napísala Gabča, nemš za čo ďakovať, to my! za túto úžasnú poviedku a jej úžasnú autorku! ĎAKUJEME ELL!

6 ClairdeLune ClairdeLune | Web | 8. října 2009 v 22:53 | Reagovat

je to.............................(Priprav sa na slohovku)nemám slov! ja naozaj nemám slov. Keď som objavila túto stránku musela som si už len z toho názvu prečítať aspoň obsah a potom am to všetko uchvátilo. celý dej, krásne sformulovaný. tek premyslený a tak....nebudem tu už nič písať, nenapadajú ma iné slova, bohužial aj ja som človek, a moja slovná zásoba je obmedzená. významu.len niektoré poviedky ma vedie natoľko uchvátiť, že snažím sa poháňať autorku o ďalšie kapitoly. takže Ell, dovoľ sňať svoj klobúk pred tvojím majstrovským dielom. klobúk dole.   :-)  :-)

7 Astirie Astirie | 9. října 2009 v 8:36 | Reagovat

Ty jo .. skvely naprosto uzasne, dokonala, jedinecne ... jsem zvedava kdo tam bude a taky proc se to stalo zrovna Belle ... doufam ze bude ale s Edwardem, to bych neprezila kdyby nebyla ... tesim se na pokracko, kdy ho tak planujes?

8 Astirie Astirie | 9. října 2009 v 14:05 | Reagovat

vazne az po vikendu :)

9 iva iva | 9. října 2009 v 17:03 | Reagovat

super a nějak se to oslavit musí
moc  hezky píšeš a je dobře že si s tim neskončila protože je to čímdál zajímavější :-)

10 Astirie Astirie | 17. října 2009 v 14:21 | Reagovat

Ahojky kdy si myslis ze sem das dalsi kapitolku?
Uz je to docela dlouho :)

11 hanicka hanicka | 23. října 2009 v 18:50 | Reagovat

mno super kapča. doufám že už konečně přibde  další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama