Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

Ztráta paměti od Ell

1. února 2010 v 22:07 | Ell |  Píšem na téma
Tak jo, i já jsme konečně něco splácala dohromady. Troufám si tvrdit, že je to zatím moje nejpropracovanější dílo. Pozor! ne nejlepší....to neumím posoudit.

Kdybyste jen viděli, co všechno mi kolovalo v hlavě. nedokázala jsem to nějak poskládat dohromady ani vybrat jen něco. Byly tu asik tři pokusy no a ani jeden z nich tu nezveřejním. Zveřejním až ten poslední, který v podstatě nemá nic moc společného s těmi mými dalšími pokusy. Opět se mi potvrdilo, že nejlíp se píše, když má člověk depku z toho, že mu to psaní vůbec nejde. A prošlý termín je u mě samozřejmostí. Já vím, jsme hrozná. Určím termín a pak ho sama nedodržím. To je organizace toto....jen do mě. Pořádně mě seřvěte.

Takže doufám, že se vám bude tohle moje minidílko (minidílko na 6 stran ve wordu) líbit a doufám, že budete šrotovat stejně jako já když jsme to psala, jak by to mohlo být. Btw. moje poznámky a grafy napsané na papírových kapesníkách jsou fakt vtipné :D. Nebyl čas hledat normální papír. Jinak bych to zapomněla.
Jinak jen taková poznámka, kterou pochopí jen ten, kdo to bude číst. Není jako Alice.

Hudba (která se k tomu vůbec nehodí):
Switchfoot-Meant To Live a potom ještě v průběhu narazíte na další odkaz.

Ztráta paměti



Všechno začalo jednoho podzimního odpoledne. Naše půda už dlouhou dobu hlasitě volala po úklidu. Onoho odpoledne jsme se konečně po několika letech odhodlala vystoupat po těch schodech s jiným záměrem než přidat další nepoužívaný předmět do sbírky, která by mohla s hrdostí konkurovat městskému muzeu.

Pracně jsme otevřela staré vrzající dveře a zadívala se na tu spoušť. Bez jakéhokoliv ladu nebo skladu tam leželo snad úplně všechno. Přes křeslo na kterém si museli moli pěkně smlsnout, přes hračky z mého dětství, staré knihy snad ještě z doby války, taťkovo nářadí, které už druhým rokem hledal. Pohledem jsem přejela nějaké obrazy. Musely být z doby, kdy mamka čekala Rose, mou starší sestru. V té době prý hodně kreslila. No řekněme, že tam toho bylo opravdu hodně. Kdybych to měla všechno sepisovat, telefonní seznam by byl proti tomu krátký vzkaz.

Procházela jsme mezi tím vším starým haraburdím a přemýšlela, jestli má vůbec cenu něco tu uklízet. Nejraději bych to všechno věnovala již zmíněnému muzeu nebo zase za sebou zabouchla ty staré dveře a na nějaké uklízení s radostí zapomněla. Pokud ale chceme mít opravdovou kapelu, tak potřebujeme taky zkušebnu a tohle je jediné vhodné místo. Vlastně bych měla našim líbat nohy, že mi to povolili.

Dostala jsme se do další uličky labyrintu. Až úplně na jejím konci mě něco zaujalo. Stálo tam tak osamoceně v nejtemnějším koutu místnosti. Všude, kam jsem se do teď podívala se kubily věci do ohromných výšek a tady. Tady si jen tak stojí osamoceně zrcadlo. Divné. Zvláštního ta tom všem, ale bylo mnohem víc. Ani si nemůžu být jistá, jestli to opravdu bylo zrcadlo. Chyběla mu totiž jedna část, a to dost podstatná. Nechápala jsem, kdo by si nechával zrcadlo s vybitým sklem. Přišla jsem až těsně k němu přejela prsty po dřevěném vyřezávaném rámu. Nevím, co mě to popadlo, ale překročila jsme spodní část ránu a prošla zrcadlem na druhou stranu.

Co mi to zase hrabe? Co jsme si jako myslela, že se stane? I když taková síla supermana by se hodila. Aspoň bych všechen tenhle bordel s lehkostí vyhodila z okna. Bello, na pohádky už jsi dost velká. Konec snění, jde se na to. Počkat? Co jsme to tu vlastně chtěla? Jo, jasně, už vím. Přišla jsem tu pro tu starou vázu po babičce. Ale kde sakra může být?

Najednou se mi zatmělo před očima a já místo toho nepořádku před sebou uviděla starou nízkou skříňku stojící vedle dveří. Pak obraz zmizel. Co to mělo být? Vždycky jsme věděla, že se mnou není něco v pořádku. Moje věčné zakopávání o cokoliv, klidně i o rovnou podlahu, to jen tak každý neumí. Ale až tak. Aby mi tak začalo strašit ve věži. Váza ne váza, raději odtud vypadnu, než mi dočista hrábne. Brodila jsme se tím nepořádkem ke dveřím. Otevřela jsme je, ale v ten okamžik mě něco zaujalo.

Stála tam. Přesně taková, jakou jsme ji před chvíli viděla. Nevině si tam stála vedle dveří stará skříň. Tohle začínám být opravdu divné. Skoro až děsivé. No tak Bello, nebuď srab. Jen tu skříň otevřeš, podíváš se po váze a bude to. Beztak tam ani nebude. Otevřela jsem dvířka od skříňky. Brada mi spadla až na zem a já vyjeveně zírala na vázu, krčící se v jinak prázdném prostoru.

"Aaaaa". Upalovala jsme ke dveřím, vyběhla ven, zabouchla za sebou dveře a spěchala po schodech dolů rychleji než Usain Bolt na běžecké dráze. Jenže ten jamajský sprinter není takové heblo jako já. On by nezakopl o schod jako já. Zůstala jsme ležet na zemi a musela to prodýchat. Otevřely se dveře Rosiného pokoje a vykoukla její hlava.

"Co to děláš?" Věnovala mi pohled jasně říkající: Už zase ji hrabe. Zalezte všichni do atomového krytu. Co jsme komu udělala, že zrovna já musím mít takovou sestru. Jedno její dokonalé obočí vytažené nahoru to potvrzovalo.
"Co?" Začala jsme se zvedat ze země.
"Já taky nelítám po baráku a neřvu jak pavián. Mě se neptej. To ty jsi očividně viděla ducha." Zpražila mě tónem i pohledem.
"Ha ha." Tak jo, konec podívané. "Rose, máš rozmazanou řasenku."
"Jo, kde?" A dveře už byly zavřené.
"Jo, tohle vždycky zabere." Řekla jsme sama pro sebe a zalezla k sobě do pokoje.


Ráno jsem se probudila nějaká zmatená. Nasedla jsme k Rose do jejího červeného kabrioletu a vyrazily jsme do školy. Moc často jsem s ní nejezdila, protože její přesné odjezdy se nedalo stíhat. Každopádně dneska se nade mnou slitovala a počkala na mě. Dojely jsme před školu. Bylo to zvláštní. Nikoho jsme nepoznávala, i když bych nejspíš měla. Kolem mě byl jen dav neznámých tváří. Měla jsme pocit, jako bych je už někdy viděla, ale když jsem si chtěla vzpomenout na jméno tak v má hlavě bylo pusto a prázdno. No dobře, nemusím znát všechny ve škole, ale nevzpomenout si ani na jedno jméno? To je opravdu divné.

Na lavičkách jsme uviděla trojici lidí, kteří na někoho zvesela mávali. Rozhlídla jsme se kolem sebe, ale nikdo jiný tady nestál. Tak to nejspíš budou mávat na mě. Nechápala jsme, proč si nic nepamatuju, ale vydala se pomalu směrem k nim.

"Čau Bells." Pozdravil mě kluk se světlými vlasy. Co teď, mám přiznat, že si na nikoho z nich nepamatuju? Ne, raději ne. Třeba je to jen nějaký chvilkový výpadek. nejspíš ještě spím.

"Ahojte všichni." Zahrála jsme to do outu.
"Tak co ta vaše půda?" Vypálil hned na mě Mike.
"Co? Co s ní?" Opravdu jsme netušila, co s ní, takže jsme nemohla říct nějakou všeobecnou lež.
"No přece ta naše zkušebna. Kdy se do toho uklízení pustíme?" Zajímala se malá dívka s tmavými rovnými vlasy a brýlemi.
"Promiň, nevím o čem to mluvíš." Co jiného jsme na to měla říct.
"No tak, Bello, nedělej se. Na tohle ti neskočíme." Ozval se poslední kluk.
"Ale já vážně nevím, o čem mluvíte." Všichni se na mě dívali, jako bych spadla z jahody.
"Co je? Vaši to nakonec zakázali? Nebo snad s náma už nechceš hrát?" Ptal se už dost naštvaný blonďák.

V tom zazvonilo a já se otočila ke škole. Nikdo z nich se ani nepohnul, jen mě provázely jejich nechápavé pohledy.
"Vy nejdete? Už zvonilo." Otočila jsme se k nim.
"Odkdy tě zajímá zvonění?" Ptal se ten hnědovlasý.
"No tak si tu seďte, já jdu dovnitř." A odešla jsem. Po cestě mě dohonila dívka a úplně mě rentgenovala pohledem.
"Co je?" Vyštěkla jsme na ni.
"Spíš co je to s tebou? Už měsíce plánujeme založit tu kapelu. Když už jsme konečně našli i zkušebnu, tak se tváříš jako by tě to už nezajímalo. Jako by to nebyl i tvůj sen. Jako bys na to úplně zapomněla."
"Já opravdu nevím….

Chodba, kterou jsme procházeli, najednou zmizla. Před mýma očima se ale objevilo něco jiného. Nejdříve jsme nemohla rozpoznat, co to je. Později se obraz ale zaostřil a já nejdříve uviděla zlato-hnědou barvu. Nakonec jsme rozpoznala, že to tekuté zlato je uzavřeno v očích. Byl to pár očí, který na mě zíral. V jednu chvíli, tam byl a sekundu na to už jsme viděla tu dívku s brýlemi, jak mi mává před obličejem.

"Bello, no tak Bello, co je s tebou?"
"Co? Cože?" Dívala se na mě podezřívavým pohledem.
"Bello, je ti dobře? Dneska jsi nějaká divná."
"Ne, to je v pohodě." Odbyla jsme ji. " Co se stalo? Nějak jsme se zamyslela." Snažila jsme se nenápadně vyzvídat.
"No já nevím. Šly jsme a ty jsi najednou zastavila a tvoje oči. Jako bys v dálce viděla něco opravdu zajímavého. Ani jsi nemrkla. A když jsem si před tebe stoupla, dívala ses jakoby skrz mě." Vypadala opravdu ustaraně.
"No, jen jsme se zamyslela." Znovu jsme zopakovala výmluvu. Opravdu nemám v plánu jí teď říkat, co jsme viděla. A že jsme vůbec něco viděla. Sice to bude asi moje kamarádka, ale tímhle by mohlo naše kamarádství velmi rychle skončit. No kdo by se chtěl kamarádit s bláznem? "Měly bychom jít. Už i tak jdeme pozdě."

Vešli jsme do třídy. Učitel už za těch několik minut popsal tabuli nesmyslnými vzorci. Aha, takže matika.
"Omlouváme se,…" začala se omlouvat dívka vedle mě. Měla bych zjistit, jak se jmenuje. Je to divné říkat ji ´ta holka´. Nějak nenápadně bych měla zjistit jména všech.
"Ale ne, podívejte, kdo nás to poctil návštěvou." Obrátil se učitel na třídu." Angela Weberová a Isabella Swanová. No to jsou k nám hosti." Věnoval nám naštvaný pohled a hlavou pokynul, abychom si sedly.

Angela byla očividně naštvaná, že to musel tak prožívat. Já jsem mu ale v duchu děkovala. Tímhle divadélkem mi ušetřil jednu trapnou situaci. Takže Angela. Sedly jsme si do lavice a vytáhly pomůcky. Angela začala opisovat z tabule. Já jsme si ale potřebovala srovnat všechno v hlavě.

Takže začneme pěkně od začátku. Co všechno si pamatuju. Ráno jsme se probudila, jely jsme s Rose do školy…. Moment. Rose. Jakože si Rose pamatuju. Tohle nedávalo smysl. Nepamatuju si ničí jméno, tak jakože Rozáliino jo. Dobře, zkusím to jinak. Jak se jmenuje moje mamka? Ptala jsme se v duchu sama sebe a připadala si jako naprostý debil. Renné. Vybavil se mi i její obličej. Dobře. Táta. Charlie, policista, sobotní vášnivý rybář. Obličej. Ano. V duchu jsme si odfajfkla pomyslnou kolonku v dotazníku. Tak jo, kdo dál. Angela, ale tu jsme si nepamatovala. Zaměřila jsme se na profesora rozhazujícího rukama. Jeho výklad šel absolutně mimo mě. Kolonka NE volala po fajfce. Už mě nikdo další nenapadá. Že bych si pamatovala jenom rodinu? Je to možné. Ale proč právě jen je? Tohle téma jsme nechala prozatím plavat. Nejspíš to bude nějaká skládanka, kterou musím vyřešit. Do sešitu jsme si ale napsala velkým tiskacím ´RODINA´.

Pak tu byly ty oči. Kde jsme je jen mohla vidět? Nic. Nevzpomínala jsme si, jaké má oči Angela natož tak k očím přiřadit člověka. Nemožné. No ale ta barva. Rozhlídla jsme se po třídě. Všichni měli oči sklopené. No dobře, takže tohle bude, hádám, další číst skládačky.
Vzala jsem tužku a napsala druhé slovo ´OČI´.

Snažila jsme se přijít na to, co dalšího mohlo souviset s touto hádankou. Nic mě nenapadalo.tak jsme se vrátila zpátky. Probírala jsme osoby, které si pamatuju nebo nepamatuju. Ale neprobírala jsme události, věci…
Tak co jsme dělala včera. Hmmm. Okno. Nic. Naprostá pustina.

A pak se to stalo znova. Třída zmizela. Teda ne trak docela. Přede mnou byly otevřené dveře. A konec. Už zase jsme seděla ve třídě a splašeně mrkala. Rozhlédla jsme se kolem sebe. Uff. Nikdo si ničeho nevšiml. Pilně psali zápis.

Co to zase mělo znamenat. Vím, že mi to chce něco říct. Já to cítím. jen nevím co. Rychle jsme naškrábala slovo ˇDVEŘE´. Pozorovala jsem ty tři slova a hledala mezi nimi souvislost.
RODINA, OČI, DVEŘE. Četla jsme to pořád dokola a dokola. A pak zazvonilo. Vytrhla jsme papír ze sešitu, složila ho a nasoukala do zadní kapsy kalhot. Společně s Angelou jsme se přesunuly na další hodinu. Čekala jsme na další obraz. Potřebovala jsme zjistit, co to všechno má znamenat. Nedávalo to smysl, ale bylo víc než jasné, že by to smysl mělo dávat.

Hodina skončila a já se musela s Angelou rozloučit. Tak a teď babo raď. Stála jsme tam a nevěděla kam jít. Rozhlížela jsme se všude kolem a snažila najít něco, co by mi to řeklo. Nic.
"Čau Bello." Ozvalo se najednou za mnou a já až nadskočila. Otočila jsme se za tím hlasem a uviděla toho blonďáka, kterého jsme ráno viděla na lavičce.
"Co tu stojíš jak solný sloup. Ty nejdeš na další hodinu?" Ptal se.
"Jo, jasně že jdu. Jen jsme nějak zapomněla, co teď mám." Zakroutil hlavou.
"Máme přece zemák." Řekl, jako by to bylo nad slunce jasné.
"Jo, jasně." Zašeptala jsme spíš pro sebe. On si taky šeptal.
"Jak někdo může zapomenout na největší týrání v tomhle ústavu." Otočil se a společně jsme se vydali do další učebny. Hodina začala. Poprvé za tento den jsme si začala psát poznámky. Usoudila jsem, že nemá cenu na nic čekat. Nejlepší bude na to nemyslet.

Soustředila jsme se na učitelův výklad a znova to přišlo. Přede mnou se v celé své kráse blyštil Rozáliin kabriolet. Já jsem šla k němu. Rozhlédla jsme se a potom….konec.

Zůstala jsme zase sedět a splašeně mrkala očima. Na výklad jsme se zvysoka vykašlala a vytáhle z kapsy kalhot papír s třemi slovy. Dopsala jsme další ´AUTO´. Dobře takže máme tu: RODINA, OČI, DVEŘE a AUTO. Zase mi to nedávalo smysl. Začala jsme pochybovat, že to vůbec něco znamená. Pravděpodobně jsme se zbláznila a nechci si to přiznat. Mluvila jsme zase sama k sobě. Kdo by taky chtěl, že? Opravdu mě neláká být do konce života zavřená v nějaké blázinci mezi čtyřma stěnami.

A v tom mě to napadlo. Tenhle obraz byl jiný. V žádném z předchozích jsme nebyla já sama. Jen jsem viděla věci. Ty vize mi chtějí něco říct. To je jasné. Chtějí mi říct, co mám dělat. No jasně. Byla jsem nadšená, že mi to konečně začalo dávat smysl. Dobře. Ale jak by do toho zapadaly ty oči? V hlavě mi to šrotovalo. Ale teď už se nevzdám. Udělám, co budu vidět. Musím zjistit, co to má znamenat. Prostě musím. No jasně. Musím najít člověka, kterému ty oči patří. Jo Bello, tak to určitě bude.

V tom zazvonilo. Rychle jsme hrnula věci do tašky a utíkala ven ze třídy, Ještě jsme za sebou slyšela, jak na mě někdo volá. Nezastavila jsem. Vyběhla jsme ze školy na parkoviště. Utíkala jsem, co mi nohy stačily k místu, kde ráno Rose zaparkovala. Nechtěla jsme to udělat, ale musela. Jako v té vidině jsme se rozhlídla a pak naskočila do auta. Věděla jsme, že Rose má pod rohožkou náhradní klíček. Vytáhla jsme ho, strčila do zapalování a už si to pádila pryč ze školního parkoviště.

Vyjela jsme z města, dostala jsme se na dálnici a jela pořád dál a dál. Vlasy mi vlály ve větru a já cítila adrenalin, který mi koloval v žilách. Rose bude pěkně zuřit, až zjistí, že jsme ji ukradla auta. Ta mě zabije. To je jasné, jak facka. Dobře, ale teď zapomeň na Rose, na smrt můžeš myslet později, ještě na to bude dost času, hádám. Takže co teď? Vůbec nevím, kam jet. Jediné, na co můžu spoléhat, jsou ty obrazy. Ale můžu na ně opravdu spoléhat? No co, když tak se vrátím a zemřu o chvíli dřív.


Pustila jsme si rádio a snažila se uklidnit. Nemůžu říct, že by mi to nějak šlo, ale snaha se taky cení. Písnička, která zrovna hrála, úplně vyjadřovala to, co jsem právě dělala. Listen to your heart. Jo, poslouchám své srdce, i když nehápu, o které žebro se bouchlo. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho počínání. Ta úprava se mi líbila. Klepala jsem prsty do volantu a pohupovala se do rytmu.


Tentokrát jsem vizi nepoznala hned na začátku. Přede mnou byla cesta, vlasy mi vlály ve větru. Jediné, co mě upoutalo, byla jiná písnička v rádiu. Zrakem jsme přejela na tabuli nad cestou, která oznamovala odbočku směrem na Portland.

Vrátila jsme se do přítomnosti. Právě začínala ona písnička, kterou jsem slyšela ve vizi. Ty vize už začínají být i ozvučené. Luxus. Zasmála jsem se svým myšlenkám. Dávala jsme pozor, abych si všimla té tabule. Odbočila jsem a pokračovala v cestě. Takže teď se musím dostat do Portlandu. Přemýšlela jsem o minulém obrazu. Viděla jsme cestu, ceduli a nápis Portland.

Dojela jsme tam. Zaparkovala na parkovišti. Vytáhla z kapsy papír a na další řádek napsala tři slova ´CESTA/CEDULE/PORTLAND´. Vystoupila z auta. A co teď? Teď tu mám jen tak chodit, čučet každému do očí a hledat ty zlaté? No pomoc! Ale aspoň mám co dělat do konce života. Musím ty oči najít. Cítím, že jsou pro mě nějak důležité.

Lavička. Stromy. Cestička sypaná štěrkem. Jezírko.

Obraz přišel jako blesk z čistého nebe. Dobře, takže se jde na procházku do parku. Ještě než jsme vyrazila, zapsala jsme si další tři slova. ´PARK/LAVIČKA/JEZÍRKO´. Přejela jsme papír pohledem


RODINA
OČI
DVEŘE
AUTO
CESTA/CEDULE/PORTLAND
PARK/LAVIČKA/JEZÍRKO

Pořád mi to nedávalo smysl a taky jsme se raději vydala na cestu. Musela jsme se ptát snad milion lidí. Na každém rohu jsem se zastavila a ptala se na cestu. Nakonec jsem ho ale úspěšně našla a začala procházet. Konečně jsme našla lavičku, která by mohla odpovídat té v mojí vidině. Posadila jsme se na ní a čekala. Co jiného mi taky zbývalo. Bylo pod mrakem a já sledovala bílé obláčky. Hledala jsem v nich obrazce. Puma, nota, zuby, srdíčko. V tom mě vyrušil hlas.

"Tam se toho dá tolik vyčíst, že?" Zrak jsme odtrhla od oblohy a uviděla je. Já je našla. Nebo spíš ony mě. Moje nitro jásalo. já to dokázala. Topila jsem se v nich. Teprve po chvíli jsem byla schopná odtrhnout pohled od toho tekutého zlata a uviděla jejich majitele. Byl stejně krásný jako jeho oči. Rozcuchané bronzové vlasy, dokonalé rysy, svalnatá postava.

"Můžu si přisednout?" Zeptal se sametovým hlasem a podíval se na místo vedle mě.
"Jo, ja-ja-jasně." Konečně jsem ze sebe vykoktala, červená až za ušima.
"Ahoj já jsem Edward." usmál se na mě a natáhl ke mně ruku. Zůstala jsme mu viset na rtech a přála si, aby nepřestával mluvit.
"Bella." Vložila jsme mu ruku do dlaně. Na chvíli jsme před její teplotou ucukla. Byla jako led právě vytažený z mrazáku. Věnovala jsme mu pohled směřující do očí a znovu vložila ruku do té jeho. Přiložil si ji k stejně studeným ústům a políbil ji. V tu chvíli mnou prošlo minimálně 1000 ampérů.


O měsíc později….
Přišla jsme na to, co měly znamenat ty obrazy. Nejenže mě dovedly k němu, ale odhalily i to, jak to všechno začalo.

ZTRÁTA
RODINA
CESTA
AUTO
DVEŘE
LAVIČKA
OČI

První písmena tvoří slovo ZRCADLO. Tím to všechno začalo. To bylo jeho tajemství. Mělo mi pomoct najít toho, koho budu až do konce svého života milovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kiki a hany kiki a hany | Web | 1. února 2010 v 22:19 | Reagovat

Ahojky moc hezů blog kdyby si měla-měl zájem tak se koukni na můj blog a napiš malí komentík:)

2 Gaudi Gaudi | Web | 1. února 2010 v 22:41 | Reagovat

Úžasné! dokonalé, prefektné...žiadne iné slová ma nenapadajú! zaujímavý nápad! vážne premyslený :) a krásny, priznám sa, že som do konca netušila čo to znamená, ale tak to asi malo byť  :-D

3 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 1. února 2010 v 23:11 | Reagovat

Wow, naprosto úžasné! Já vážně nevím, jak jinak to mám říct. Opravdu krása :-D

4 Gabča Gabča | Web | 2. února 2010 v 10:49 | Reagovat

Páni.. Souhlasím s ostatními.. Je to vážně dokonalé.. Po celou dobu jsem netušila, jak to s tou Alicí myslíš.. Ale, pak jak se jí začaly oběvovat obrázky a tak.. No konečně mi to docvaklo..:-D Byla jsem na tom podobně jako Bella.. Nedávalo mi to trošku smysl.. Ale pak to rozuzlení.. No nádhera.. Krásný konec.. Jedním slovem?? Dokonalost..:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama