Povídky na téma Ztráta paměti:
od Gaudi

Strach

24. července 2010 v 22:34 | Ell
Období 2. světové války, zapadlá vesnička mezi lesy na Valašsku.
Povídka podle skutečného příběhu.


Pozn.: Čísla za některýma větama znamenají vysvětlivky, které jsou na konci článku.


Strach

Velká buclatá ručička hodin v maličké hájence uprostřed lesů se pohybovala kolem ozdobně psané číslice 2. Nejtenčí, ze třech ukazatelek času, svižně běžela pořád po své trati. Nenechala se ničím zpomalit, ničím vyrušit. Ani tři rány do domovních dveří ji nevyvedly ze zaběhnuté rychlosti.

Muž s mohutným knírem a nabitou puškou přichystanou vždy pod postelí ve spánku objímal drobnou, na první pohled milou ženu. V další posteli odpočíval asi osmiletý hoch. Jediný obyvatel domu, který byl údery vzbuzen, byla malá, asi čtyřletá holčička drobounké postavy s kaštanovými vlásky vlnícími se v pravidelných prstencích do půli zad. Její blankytně modré oči zděšeně hleděly do tmy, pátraly po místnosti a hledaly příčinu jejího vzbuzení. Každý stín ji naháněl hrůzu a tak se rychle schoulila spícímu bratru do náruče. Tam pro ni bylo bezpečno. On ji vždycky ochrání. Křečovitě semkla víčka a snažila se znovu ponořit do říše snů.

BUCH BUCH

Polekaně otevřela oči. Prvně se uklidnila tím, že to kráva ve stodole jen do něčeho vrazila. Tentokrát bylo zřejmé, že kráva na jejím bdění nemá nejmenší podíl. Rány byly moc hlasité, aby se nesly ze stodoly přes celý dvůr až do domu, kde je mohla zřetelně slyšet. Celá zoufalá se rozvzlykala. Nejprve potichoučku ale strach ji každým okamžikem pohlcoval víc a víc. Bratr se jen neklidně ošil a spal dál. Zato z postele rodičů zaregistrovala nějaký pohyb.

"Maminko?" Zašeptala a hlas ji strachem přeskočil.
"Liduško?" Ozvalo se v odpověď. Holčička si s úlevou povzdychla.

BUCH BUCH BUCH

Jak dcera, tak matka leknutím nadskočily. V ten samý okamžik se i otec se synem vzbudili a rozespale se rozhlíželi po světnici. Na dcerku dolehla další vlna strachu a tak se naplno poddala pláči. Matka spěšně vstala z postele a rozběhla se k ní. Vzala ji do náruče a konejšivě ji hladila po vláskách.

"Dosi bušil na dvérca."1 Sdělila matka svému manželi šeptem. Panický podtón v jejím hlase se nedal přeslechnout, ač se kvůli dětem snažila znít klidně.

Otec jen kývnul, svižným pohybem se sehnul, zašmátral pod postelí a vytáhl pušku. Obul si boty a vydal se ke dveřím. Syn jen zmateně seděl na posteli a pohledem sledoval hned otce, hned matku. Ač mnoha věcem zatím nerozuměl, v tuto chvíli i on tušil, že jim hrozí nebezpečí. Vždyť před pouhýma dvěma dny němci vyhodili do vzduchu partizánský bunkr, schovaný uprostřed lesa asi dva kilometry od jejich hájenky. Měl zakázáno se k němu přiblížit nebo se o něm jen slůvkem zmínit. Ti muži pro něj byli hrdinové. Obdivoval jejich statečné činy, stejně jako kde kdo ve vesnici, kde si o nich potají vyprávěli. Ale teď? Teď byli všichni mrtví. Kdo z nich přežil výbuch bunkru, toho němci dorazili nemilosrdnou střelbou puškami, která se rozléhala lesy i údolím kolem potoka. Nikdo, kdo výbuch a střelbu slyšel, nezůstal na pochybách. Všichni věděli, která statečná srdce v tu chvíli přestala bít.

Otec kráčel krátkou chodbou a v duchu se modlil. Co jiného mu také zbývalo. Jestli se němci dozvěděli, že partyzánům v lese nechávali jídlo nebo jim podávali informace, neměli nejmenší naději. Zemřou jako už tolik nevinných lidí před nimi. Kdyby tvrdil, že se smrti nebojí, lhal by. Tento strach, ale převyšoval strach o svou rodinu. Naposledy se zhluboka nadechl, v duchu pronesl "Pánbu s náma a zlé pryč" a otevřel dveře.

Matka zatím tiše seděla na posteli a ochranitelsky objímala své děti. Chtěla jim dát alespoň iluzi bezpečí. Dobře však věděla, že proti puškám mužů v uniformách zdobených hákovým křížem nemá nejmenší šanci. Byla odhodlána bránit ty dva vlastním tělem. Bylo ji jasné, že pokud přišli s podezřením, že pomáhali partyzánům, jejich hájenka bude za nedlouho bez života, smočená krví její rodiny.

Rázně se v duchu okřikla. Teď nesmí propadat zoufalství. Musí si zachovat chladnou hlavu. Zahnala ony myšlenky, které ji tížily ve dne v noci. Zaposlouchala se do zvuků domu. Slyšela manželovy kroky, které každou chvílí musely už dospět ke dveřím. A opravdu. Zastavil se. Na chvíli celý dům utichl. Ticho před bouří, prolétlo ji myslí.

"Pánbu s náma a zlé pryč." Zašeptala do ticha pokoje a na okamžik pevně sevřela víčka. Hned v zápětí zaslechla skřípavý zvuk oznamující otevírání domovních dveří. Pevněji k sobě přimkla své děti a zatajila dech. Zaslechla tlumený šepot, ale slovům nerozuměla. Teprve teď si dovolila s nepatrnou úlevou vydechnout. Kdyby němci měli podezření, už by slyšela výstřely. Místo nich se k ní ale doneslo opětovné skřípání dveří, chrastění klíče v zámku a hned v zápětí manželovy spěšné kroky. Nebyly ale samy. Doprovázely je pomalejší, nepravidelné zvuky. Prozrazovaly zranění nově příchozího.

Matka se zvedla z postele a pomalu opatrně našlapovala ke dveřím. S rukou na klice se ohlédla za svými dětmi. Dcerka byla schoulená v náručí svého bratra. Matka se jemně usmála a otočila zpět ke dveřím. Co nejopatrněji tlačila na kliku, aby neslyšně otevřela dveře. Povedlo se. Do pokoje zazářil tenoučký proužek světla z vedlejší místnosti. Matka přiložila oko ke vzniklé škvírce a pozorovala dění v maličké kuchyňce.

Na starý otoman pán domu pokládal nějakého muže. Přes manželovu statnou postavu na návštěvníka neměla dobrý výhled. Ale už věděla, proč jeho kroky zněly tak nepravidelně a namáhavě. Jednu nohu měl omotanou nějakým špinavým hadrem, zcela prosáklým krví. Ani jeden z mužů si nevšiml, že je zpoza dveří pozoruje.


"Karolíno!" Zavolal její manžel tak náhle, až nadskočila leknutím. Zhluboka se nadechla a vkročila do kuchyňky.

"Dobrý večír." Pozdravila matka. Hlavy obou mužů se na ni otočily.
Zraněný jen kývl hlavou a opět ji položil na otoman.

"Podaj gořalku." Poručil manžel a chopil se špinavého kusu látky na noze zraněného. Karolína rychle přešla ke kredenci v rohu místnosti a vytáhla jednu z mnoha flašek. Odšpuntovala ji a vložila do manželovy natažené ruky.

"Oddělej to." Promluvil úsečně a sám se nahl nad zraněného, aby mu pomohl do úst vpravit pořádnou dávku poctivé domácí slivovice.

Žena mezitím co odkrývala ránu, po očku si zraněného prohlížela. Nejenže neměl uniformu a na nadloktí šátek se symbolem hákového kříže, chyběla mu dokonce jakákoliv zbraň. Ve tváři se mu zračila stejnou mírou bolest, jako i strach. Ne, tohle nemohl být Němec. Byl oděný ve špinavých, na mnoha místech roztrhaných, šatech a prošlapaných botách.
Jakmile se jí odkryl pohled na kůži schovanou pod improvizovaným obvazem, který ovšem postrádal veškerou sterilitu, mimoděk se zhnuseně ušklíbla.

"Vidišteho!" Zvolala a zděšením na moment musela odvrátit tvář.
Manžel se k ní obrátil a začal zkoumat zranění. Celá noha byla pokrytá z větší části zaschlou krví. Ta neomylně pocházela z rány, ve které byla ještě kulka. Oblast zranění začala ošklivě hnísat.

"Idu pro utěráky." Pronesla Karolína a rozběhla se do vedlejší místnosti. Děti pořád seděly v objetí. Jakmile vstoupila, pozorovaly ji vystrašenýma očima.

"Nebojťe sa. Pěkně spěťe." Přikryla je peřinou a každého zvlášť pohladila po vlasech a políbila na čelo. Potom se vydala pro ručníky a spěšně se vrátila do kuchyně.

Jeden z ručníku namočila ve vodě a začala opatrně omývat ránu. Manžel mezitím z kredence vytáhl nožík a jeho čepel polil pořádnou dávkou slivovice.

"Pusť ňa k tému. Té gulky třeba vytahnuť." Žena k otomanu přisunula židli, aby si manžel mohl sednout. On se hned pustil do práce.

"Drž ho." Vybídl ještě manželku. Potom do rány nalil slivovici, která zde v horách sloužila nejen jako alkohol a prostředek na zahřátí, ale především jako dezinfekce. Z úst raněného vyšel bolestný křik.

"Neřvi, néjsi na pasekách." Okřikl ho hajný. Víc problémů nepotřeboval. Dost že má v chalupě partyzána.

Hajný nožíkem opatrně rozřízl maso v okolí kulky. Domem se rozezněl další bolestný výkřik.

"Karolíno, zacpi mu hubicu, už aj tak nám húby rostú ve stavéňú."2 Vyzval manželku, která se hned chopila jednoho ručníku a nacpala ho zraněnému do pusy jako roubík. Poté se vrátila, aby mu držela nohu. Muž se znovu pokoušel dostat kulku ven, zatím však neúspěšně. Byla vstřelena hodně hluboko. Zraněný dýchal rychle a přerývaně a bolestivě škubal nohou.

"Drž ho pevno." Pronesl poněkud rozzuřeně.

"Neudržím ho. Má moc sily." Manžel přerušil práci a vyzval ji, aby se pokusila kulku vyndat sama, on ho bude držet. Se strachem v očích se zvedla a přesunula na židli, na které ještě před chvílí seděl její muž. Převzala od něj i nožík a pomalu se sklonila nad ránu. Zhluboka se nadechla. Vnořila nožík do rány. Stačilo několik málo minut a kulka byla venku. Rukávem noční košile si otřela čelo, které se jí působením stresu mírně orosilo. Opět zhluboka vydechla. Zvládla to. Znovu vyčistila ránu od krve a zalila jí slivovicí. Na ránu šátkem přivázala ručník, aby se do rány nedostala infekce.

"Bůh vám žehnaj!" Poprvé uslyšela jeho námahou zesláblý hlas.
"Něčeho vam uvařím. Třeba vam jesť. Ste bledý jak stěna." Mezitím co na kachlových kamnech připravovala polívku, hajný začal partyzánovi ošetřovat další zranění. Na mnoha místech měl šaty roztržené a kůži odřenou až na maso. Karolína sledovala také jejich rozhovor, který zapředli.

"Byla zima jak v psírni." 3 Začal vyprávění nedávných událostí partyzán.
"S pari ogarmi sme išli obchazať horu. Už sme byli blizučko bunkra, když tu rana jak z děla. A další. Raz vedla rázu. 4
Ogar před mnou roztáhl sa jak žaba. 5 I ňa svalil dole. Tu všade plno harvasa. 6 I začali praď gulky i do nas. Ležal som tichúčko pod tělom tého ogara. I čekal som, dokud jich nebylo. Němcoch. Potém pomalúčky dral sem sa dole horú. Pamatal sem si totu chalupu. Žádný z ogaru nevydržal. Všeckých jich zabili."

Ve vyprávění ho mnohokrát přerušil dávivý kašel. Karolína mu uvařila bylinkový čaj a přidala do něj pořádnou dávku medu. Hltavě pil. Dostal také polívku. Hajný mu pomohl se posadit. Během několika málo minut byl talíř čistý. Stejně rychle snědl i další porci, kterou dostal.

"Bůh vám žehnaj!" Pronesl, když vylízal talíř a pokusil se na Karolínu usmát. Ta z něj však měla divný pocit. Bylo nemyslitelné ho vyhodit ven na mráz, který se v posledních dnech stále veršoval. Nechtěla ho ale ani v blízkosti svých dětí. Zvláště chlapce by mohl neblaze ovlivnit. V domácnostech ale vždy rozhodoval muž a tak ji nezbývalo než volbu nechat na něm.

Hajný ale viděl jen jedinou možnost. Nikdy by ho nenapadlo poslat partyzána pryč. Ač to na sobě často nedával znát, měl zlaté srdce, které mělo dostatek soucitu pro každého, kdo si to jen trošku zasloužil. A tak když se partyzán otázal, zda by mohl několik dní zůstat, dokud se mu noha neuzdraví, prohlásil:

"A tož baže. Sviňu nechcu, dyby ně tato pravila, ale vy ste z boha člověk." 7

Společně se dohodli, že přes den bude pobývat zahrabaný v seně ve stodole, aby ho Němci nenašli. Noci, že může, kvůli zimě, trávit na otomanu v kuchyni. Musí ale vždycky dobře zatáhnout závěsy. Pán domu partyzánovi slíbil azyl do doby, než se uzdraví. Poté se manželé odebrali na lůžko. Za nedlouho Karolína uslyšela vedle sebe chrápání svého muže. Sama však nedokázala zavřít oči a podlehnout únavě. Až nad ránem únavou zavřela oči a na chvíli si odpočinula.


Tak jako každé ráno Karolínu probudilo kokrhání kohouta. Sotva rozlepila oči, vzpomněla si na události včerejší noci. Přála si, aby spánek všechny vzpomínky vymazal. Vzpomínky ale nebylo to, co ji děsilo. Strach měla z odhalení, protože to by znamenalo jednosměrnou jízdenku na věčnost pro ni i celou její rodinu. Rychle se vrátila do reality.

Přiložila do kamen v obou místnostech a postavila vodu na čaj. "Dobré jitro." Pozdravila partyzána a odvázala šátek, držící ručník na jeho ráně na noze. Pečlivě ji prohlédla, vodou vyčistila a před tím, než znovu zavázala čistý ručník s šátkem přiložila na ránu list kostivalu. Mezitím ji zraněný mlčky pozoroval. Snažila si ho nevšímat, ale měla z něj čím dál horší pocit. Sama uvažovala, jestli si to jen nenamlouvá. Nebyla však schopna se neblahého tušení zbavit.

Po této kontrole podala pacientovi snídani, kterou právě nachystala. S díky ji přijal. Poté šla vzbudit muže, aby se také nasnídal a dovedl partyzána do stodoly, kde měl přes dny přebývat, jak bylo dohodnuto. Jakmile byl partyzán bezpečně schován mezi senem, vrátil se pán domu opět do kuchyně a otázal se své ženě.

"Cožpak ti leží na duši, Karolíno? Zahlédaš, jak zpoza bučka." 8 Zajímal se.
"Akosi sa ně nepači. Před ním som furt na srnčích nohách." 9 Přiznala.
"Ženská, že ťa haňba nefackuje. Co ťa žere? Ledva hubu otevře. Pravil som mu i tobě, sviňu do chalupy nechcu, dyby ně tato pravila, ale on je z boha člověk. Matko, už kór, že jesť partyzán. Já si ho na dušu nevezmu." Rozčiloval se.
"Já nejsu ulehlý na sněhu. No on vypadá, jak by z motyky střelíl. 10 Eště raz ti pravím, já si to na dušu nevezmu. Je našú povinosťú před Bohem postarať sa o něho." Zakončil hajný svou řeč.

Hajný vzal svou ženu do náruče a pravil uklidňujícím hlasem. "Neboj sa. Nenajdú ho tu."
Karolína na chvíli zabořila svůj obličej do jeho košile. Potom se odtáhla a horlivě přikyvovala, stírajíc si slzy na tvářích. Poté se vydala pro kýbel aby mohla z podlahy smýt krvavé stopy ze včerejška. Její manžel ještě chvíli zůstal v kuchyni a přemýšlel.

Znal svou ženu až moc dobře, aby věděl, že to strach jí nutit se takto chovat. Vždycky všem ráda pomohla a on ji za její ochotu miloval. Ač se na venek snažil vystupovat odhodlaně a nekompromisně, uvnitř sebe taky cítil zmatek. Hlavním aktérem v jejich srdcích byly obavy. Vždy a všude přítomný strach, který visel ve vzduchu jako morová epidemie útočící na všechny lidi. Neušetří nikoho.


V těchto obavách žili asi týden. Každý den partyzán trávil zahrabaný ve stodole v seně. Každou noc spal v kuchyni na otomanu. Každé ráno mu Karolína ošetřovala ránu, která se pořád nehojila. Naopak se zdálo, že stále víc a víc hnísá.

Jednoho večera svěřila Karolína své obavy o pacientovo nehojící se zranění svému muži. Pravila: "Už mu huňa tlí. 11 Kdysi pustil sa do jeděňa jak vúl do otépky slámy. Teďko nevezme pořádně do huby."

A hned následujícího dne ráno našla Karolína partyzána úplně spoceného. Měl tak vysokou horečku, až blouznil. Dala mu nějaké přírodní léčiva na sražení horečky a rychle vzbudila i manžela. Společně zkontrolovali i ránu.
"To je rychna." Zhodnotil hajný zápach vycházející ze stále více hnísající rány.
"Tému sa chce umřít." Konstatoval a hned vyložil manželce plán, který právě vymyslel.
:Musime ho dostať k doktorovi. Inak bude za chvílu prděť do hlíny."

Podle svého plánu se vydal poprosit své sousedy o pomoc. Potřeboval tři chlapy, kteří by mu pomohli lesem dostat partyzána do Zlína, kde byla nemocnice. Trvalo to dlouho. Všichni, které navštívil s prosbou, byli hotovi přijít k večeru na pomoc. Jenomže krajina Hostýnských vrchů byla nemilosrdná. Stavení stála daleko od sebe. Než se hajný dobrodil hlubokým sněhem ke všem třem chalupám, které chtěl navštívit, bylo odpoledne. Mezitím mu žena do baťohu sbalila zásoby jídla a pití a taky několik lahví slivovice na zahřátí. Nachystala také vše potřebné pro zraněného.

Tma už dávno zahalila celý kraj pod svůj plášť. V hájovně očekávali příchod sousedů.
Karolína nervózně co chvíli vyhlížela z okna.
"Sněh rostě." 12 Konstatovala krátce a znovu se jala pobíhat po místnosti, aby se nějak zaměstnala a odehnala ty chmury, které jí vířily v hlavě. Když už se konečně sousedé dostavili, proběhly poslední přípravy na cestu, společná motlitba za životy všech zúčastněných. Poté se hajný krátce rozloučil se svou ženou a vyrazili. Karolína je z okna sledovala, dokud je úplně nezahalila tma.

Výprava s partyzánem, kterého nesli na krátkém žebříku plnící funkci nosítek, zabaleného do mnoha dek se vydala rovnou do lesa. Šli celou noc. Když ráno narazili na starou opuštěnou chalupu uprostřed lesa, schovali se tam, aby si odpočinuli. Stav nemocného se nelepšil. Horečka neklesala.

"Za chvílu v sobě nebude měť hrubého ducha." 13 Oznámil jeden ze sousedů. "Třeba sa pohnut."

"Tmě už visijá nohy." 14 Konstatoval jeden ze sousedů, když už k večeru všichni čekali, kdy opět vyrazí. I dnes celou noc šli. Byla to namáhavá cesta. Nevěděli přesně, kolik nocí ještě budou muset cestovat, než se dostanou do nemocnice. A co teprve než se dostanou zpátky do svých domovů za svými rodinami. Noc byla jediná doby, kdy si troufli chodit horami. Museli si stále dávat pozor. I v chalupě mezitím co tři spali, jeden vždy hlídal okolí.

A zase bylo ráno. Hledali místo, kde by mohli přes den bezpečně a alespoň trochu v suchu složit hlavy. Našli si jeden poměrně velký krmelec, kde také zůstali. Když se večer zase chtěli vydat na cestu, v dálce uslyšeli výstřely. Vylekali se. Museli rychle přemýšlet. Rozhodli se, že partyzána nechají v blízkém hustém lese pod hromadou větví. Pokud nemají psy, měl by tam být v bezpečí. Zamaskovali stopy ve sněhu, které vedly k tomu místu, a sami se po dvojicích vydali hledat úkryt. Shodli se, že se zde sejdou, co nejdříve to půjde. A s tím se rozloučili.

Tu noc mrzlo ještě více než předcházející dvě. Lesem se co chvíli ozývaly výstřely, které je varovaly. Museli jít stále dál a hledat pořádný úkryt. To se ale hajnému a jeho společníkovi nepodařilo. Nad ránem se ale výstřely začaly vzdalovat. I oni se pomalu, velmi opatrně vraceli k místu, kde nechali partyzána.

Díky nepřístupnému lesu, uviděli dva své sousedy jen chvíli před tím, než došli k hromadě větví. Jeden z nich právě na jeden ze stromů něco vyřezával. Druhý se náhle otočil. Hajný na něj kývnul a on jen zakroutil hlavou a sklopil oči k zemi. Tak málo bylo a pochopili. Byl konec. Partyzán zemřel. Jejich snažení bylo marné. 


Čechomor - Mezi horami


1 Dosi bušil na dvérca = Někdo klepal.
2 ...už aj tak nám húby rostú ve stavéňú! = už tak je dost zle
3 zima jak v psírni = nesnesitelná zima
4 Raz vedla rázu = rána za ránou
5 roztáhl sa jak žaba = náhle spadl
6 harvas = hluk
7 A tož baže. Sviňu nechcu, dyby ně tato pravila, ale vy ste z boha člověk = Jistěže. S lumpy nemám smilování, ale vy jste dobrý člověk.
8 Zahlédaš, jak zpoza bučka = díváš se nepřátelsky
9 na srnčích nohách = ve střehu
10 Já nejsu ulehlý na sněhu. No on vypadá jak by z motyky střelíl = Nejsem hlupák, ale on vypadá špatně.
11 Už mu huňa tlí = je v nebezpečí
12 Sněh rostě = bude sněžit
13 Za chvílu v sobě nebude měť hrubého ducha = Brzo umře
14 Tmě už visijá nohy =brzo bude tma



Pokud jste ve čtení došli až sem, byla bych velmi ráda, kdybyste mi nechali nějaké ohlas, jak se vám to líbilo.
Popřípadě jestli jste zaznamenali nějaký rozdíl mezi mou dřívější tvorbou a tímto dílkem.
Taky pokud byste měli nějaký nápad, jak jinak tuhle povídku nazvat. Původně jsem tomu dala název Partyzán, ale zdálo se mi, že to hodně prozrazuje. A Strach se mi zdá takové hodně obecné.
Předem díky. Vaše Ell 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KlaudinQa :) KlaudinQa :) | Web | 25. července 2010 v 12:03 | Reagovat

jéjáá.. smutnéé :(..  názov je pekný.. strach.. nič to neprezrádza.. aa aj celkom poviedka je veľmi pekná.. páčila sa mi hláška že: Inak bude za chvílu prděť do hlíny. :D
aaa áno všimla som si rozdiel medzi tvojím vtedajším a terajším písaním.. vtedy to bolo takéé šťastné.. a toto.. celé také plné strachu.. presne ten názov vystihuje poviedku.. aa páčilo sa mi to..
aa p.s.- kedy budeš pokračovať s NnO?!.. lebo je to supe rpoviedka a už sa teším na pojračovanie.. alebo Tajemný denník... už dlho nemal pokračovanie ak sa nemýlim.. aa mala si viac poviedok.. ešte jednu ktorá mala asi 35 kapitol??.. už je Ďaleko.. a bola by škoda aby si to nechala len tak rozpísanéé.. lebo to bolo úžasné :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama